Ultimate magazine theme for WordPress.

Lesnické zamyšlení

873

Tento text je psán z pozice lesáka a současně i ochránce přírody. Neklade si za cíl demonstrovat přesná čísla, tabulky či propočty. Spíš by měl vést k zamyšlení a dát mimo jiné problematiku šumavských lesů do širšího kontextu se stavem lesního hospodářství v České republice.

Přesto musím na začátku uvést několik nudných i když nutných čísel – naše republika má zhruba 7,8 miliónu hektarů, lesy zaujímají asi jednu třetinu – 2,6 miliónu hektarů, z nichž je 60 % ve vlastnictví státu, 20 % je v soukromých rukou a 17 % je majetkem obcí. Státní lesy jsou pak z 80 % obhospodařovány podnikem Lesy ČR, s.p., zhruba 7 % připadá na lesy národních parků a 9 % je spravováno Vojenskými lesy a statky, s.p. Drobnější vlastníky v našem hrubém přehledu pomineme.

Národní park Šumava má asi 68 000 hektarů, z toho je zhruba 54 000 hektarů tvořeno lesními ekosystémy, tj. lesy Národního parku Šumava tvoří v globálu asi 2 % našich lesů. Pro úplnost je třeba uvést, že tyto údaje vychází ze Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství v ČR (zelená zpráva) za rok 2012, kterou publikuje pravidelně Ministerstvo zemědělství. Dále je třeba říci, že tato čísla vychází ze stavu evidovaného v katastru nemovitostí a nemusí tedy plně respektovat skutečný stav, kdy mnohé neudržované nelesní plochy se díky sukcesním procesům již více blíží lesním ekosystémům.

Od  vyhlášení NP Šumava probíhá dlouhodobá, občas vyhrocená diskuze lesníků, ochranářů a politiků o rozsahu a formě zasahování do lesních porostů. Samozřejmě tato diskuze podléhá dlouhodobě politickým tlakům a tlakům různých zájmových skupin. Intenzita diskuze i stav lesních ekosystémů je přímo úměrný extrémním výkyvům počasí ve formě sněhových a větrných kalamit s navazujícími kalamitami kůrovcovými. Silně se v průběhu let také projevuje nesourodost v rozhodování Ministerstva životního prostředí, Správy NP, představitelů obcí národního parku i České inspekce životního prostředí.

Zásadní je, že se bavíme o relativně malém území národního parku, kde klíčovým problémem je management zonálních smrčin nejvyšších poloh a navazujících společenstev v jádrové oblasti národního parku s tím, že nižší polohy by měly směřovat k přeměně na stabilnější smíšené lesy. S výjimkou extrémních let např. po orkánu Kyrill se jedná o těžby v řádu desítek tisíc metrů krychlových kůrovcového dřeva ročně na celém území národního parku (v roce 2013 se jednalo o zhruba 42 000 m3) s tím, že více jak 70 % těchto těžeb je momentálně na západní části Šumavy, kde přirozeně doznívá gradace kůrovce.

Ale pojďme ke globálním údajům a k onomu slibovanému kontextu. V naší republice se každým rokem vytěží zhruba 15 miliónů metrů krychlových dřeva, což je normální a zhruba to kopíruje roční přírůst dřevní hmoty v lese, který je zhruba 7 metrů krychlových na hektar v závislosti na stanovištních podmínkách. Co je však zarážející, je objem nahodilých těžeb. Nahodilé těžby jsou těžby nad rámec plánu vyvolané  působením biotických (kůrovec) či abiotických (sníh, vítr) činitelů. Výše nahodilých těžeb tedy jednoznačně kopíruje průběh počasí, kdy typicky větrná kalamita a následný rozvoj kůrovce zvedne meziročně objem těchto nahodilých těžeb klidně i o 100 %. Z dat uvedených v Zelené zprávě (viz tabulky níže) lze vyvodit, že v „klidných“ letech se výše těchto nahodilých těžeb pohybuje v rozmezí 2 – 5 milionů metrů krychlových ročně! V letech „kalamitních“ a po nich může narůst i na dvojnásobek – typicky v letech 2007 a 2008 po Kyrillu.

Proč tedy každý rok musíme vytěžit po celé republice toto poměrně značné množství dřeva vlastně nuceně, často dlouho před tím, než tyto porosty dosáhnou zralosti a požadovaného objemu? Proč díky tomu vědomě prodáváme s velkou finanční ztrátou? Zde na vysvětlenou – jednak je část „polomového“ dřeva opravdu znehodnocena, rozštípána  a  jednak prodáváme před dokončením jejich tloušťkového růstu, prostě prodáváme „tenčí“ kulatinu.

Důvod je nasnadě. Praktický způsob hospodaření uskutečňovaný v našich lesích ve většině případů produkuje celkově nestabilní porosty, které snadno podléhají větru a následně i ataku kůrovce.  Zde bych chtěl jasně deklarovat, že existuje plno čestných výjimek v podobě uvědomělých vlastníků a hospodářů hlavně z řad obecních lesů, prozíravých revírníků podniku Lesy ČR, s.p. a občas i větších soukromých vlastníků.

Lesní porosty jsou nestabilní z mnoha důvodů, pokusím se vyjmenovat alespoň několik nejdůležitějších.  Prvním faktorem je druhově nevhodná skladba lesů s převahou smrkových monokultur, často na velmi nevhodných stanovištích, a to jak půdními podmínkami, tak i nadmořskou výškou či expozicí.

Druhým faktorem je pak nevhodný způsob hospodaření v lesních porostech, kdy se ve velkém stále uplatňuje holosečné či násečné hospodaření, vznikají holiny a ty se pak uměle zalesňují, byť dnes dle zákona již ne jen smrkem, ale vždy i určitým podílem (10 – 30%) listnáčů a jedle. Ale smrk prostě stále hraje prim  přesně v duchu lesnického rčení – „ … mám sázet buk a těžit smrk.“

S holosečným způsobem hospodaření jde ruku v ruce velmi snížená odolnost těchto porostů proti větrným bouřím a orkánům. Porosty jsou často šachovnicově „rozsekány“, lesnicky by se řeklo „rozpracovány“, a právě tyto odkryté  a osluněné porostní stěny jsou velmi zranitelné, opře se do nich vítr a neštěstí je na světě.

S výše uvedeným logicky souvisí i malý podíl přirozené obnovy (i když její podíl pomalu roste, viz tabulka níže). Přirozená obnova, tedy nová generace lesa vzniklá pod původním porostem, je logicky levnější, díky přirozenému výběru i zdravější a tedy stabilnější varianta obnovování lesa. Bohužel je ale náročnější na čas a znalosti lesnického personálu.

Samozřejmě tyto problémy se nevyskytují odděleně, ale tvoří jednolitý komplex, který má za následek  současný stav lesů a vysoký podíl nahodilých těžeb se všemi důsledky popsanými výše. Ale jak z toho ven?

Lesnická věda již dlouhou dobu zná princip výběrného přírodě blízkého hospodaření v lesích, které pak vypadají laicky řečeno „tak trochu jako prales“.  V klasickém hospodářském lese jsou jednotlivé porosty jasně vylišeny na základě věku svého založení (les věkových tříd). Podle věku se pak i tyto porosty vychovávají a ve finále těží. Výběrný les se obnovuje přirozeně sám, průběžně se z něj jednotlivé cílové stromy případně stromy poškozené a suché těží a díky lokálnímu prosvětlení  dochází k automatickému nástupu přirozené obnovy. Je to osvědčený přírodu kopírující cyklus. Člověk do něj jen velmi jemně a citlivě zasahuje, těží stromy v optimálním objemu, po dosažení maximální hmoty. Je to i ekonomicky velmi výhodné, je vždy lepší vytěžit 3 stromy s objemem 5 metrů krychlových  než 15 stromů po jednom kubíku… Neprovádí se ani žádné zalesňování, ochrana kultur proti zvěři (při únosných stavech zvěře) či výchova mladých porostů. Semenáčků jsou v prosvětleném porostu desítky tisíc a samy se přírodním výběrem protřídí na ty nejlepší.

Co je nutné zdůraznit je velmi zdlouhavý proces převodu stávajících lesů věkových tříd na les výběrný. Proces je náročný jak na čas, tak na personál a drobní vlastníci tak nemohou na svém jednom či dvou hektarech tento proces provést. Ovšem větší vlastníci a státní organizace by měli když ne z důvodu zvýšení  ekologické stability, tak z důvodu zvýšení ekonomiky lesního hospodářství o tyto převody usilovat.

V tomto článku jsem chtěl poukázat, že současné lesní hospodářství v České republice má zásadní problém spočívající v mizivé ekologické stabilitě porostů důsledkem čehož máme obrovský podíl nahodilých těžeb. Toto má značný dopad na ekonomiku lesního hospodářství a dle mého názoru by to mělo majitele lesů dlouhodobě zajímat – o co jiného jde ve finále než o peníze? Jak jinak motivovat, než finančním ziskem? Bohužel ziskem dostavujícím se v horizontu desítek let. Ale příroda nepracuje ze dne na den a zde jde o jemnou práci s lesními ekosystémy, o co nejbližší kopírování osvědčených přírodních principů. Na oplátku dostaneme stabilnější, průběžně se obnovující a ekonomicky výnosnější les. Zde jen poznámka na okraj – ani tyto porosty by ve finále zcela neodolaly řádění větru typu orkán Kyrill, ale díky pestřejší věkové, druhové a prostorové struktuře bez otevřených holin by jistě v globálu dopadly lépe.

Článkem jsem také chtěl poukázat, že problém NP Šumava, často právě lesnickou veřejností silně nafukovaný, je v podstatě jen špičkou ledovce. Lesníci by si měli obrazně „zamést před vlastním prahem“. Na celém území republiky se často hospodaří od kalamity ke kalamitě, průběžná asanace drobnějších větrných polomů a ohnisek kůrovce se bere jako běžná praxe. Přitom lesy NP Šumava jsou dle lesního zákona lesy zvláštního určení s jasně deklarovanou mimoprodukční funkcí, kdy nás ekonomická ztráta nemusí tolik zajímat, naopak lesy hospodářské mimo území NP Šumava – lesy „správně lesnicky obhospodařované“ produkují ročně ony  zmiňované milióny metrů krychlových znehodnoceného dříví a de facto ekonomickou ztrátu.

Na úplný závěr snad jen zpět přímo k problematice Šumavy ve světle tohoto článku. NP Šumava by měla být tvořena jistě velkou kompaktní bezzásahovou zónou, kde budeme jen tiše sledovat, jak příroda tvoří. Ale ať tato zóna bude mít ve finále 50 či 70 %, na zbylé ploše především v okrajových oblastech a v okolí obcí  je prostor pro rozsáhlé převody na výběrné lesy, které by byly tvořeny smíšenými stabilními lesy. Tyto lesy by poskytovaly práci místním lidem, byly by zdrojem palivového i stavebního dřeva a současně by především byly do budoucna vzorovým příkladem převodu na výběrný přírodě blízký les pro celou „nevěřící“ lesnickou obec.

Jiří DOLEJŠÍ

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.