Lesy bez velkých šelem postrádají přirozenou rovnováhu
Rys, vlk, medvěd, tajemní obyvatelé naší přírody, žili v našich lesích před námi lidmi. Původní přírodní národy šelmy zpravidla uctívaly, postupem času se ale vztah lidí k šelmám změnil. Intenzivní pronásledování šelem má své počátky už v 15. století. Co se stalo?
Z původních lovců a sběračů se stali pastevci, jejichž stáda představovala pro šelmy snadnou kořist. Šelmy tak vnímali jako soupeře, kterého se postupem doby, ruku v ruce s technickým pokrokem, podařilo vyhubit.
Masivní odlesňování krajiny, rozšíření střelných zbraní, odměny vypisované za zastřelení vlka, rysa nebo medvěda – to vše mělo za následek postupné mizení velkých šelem nejen u nás, ale i ve značné části Evropy. Lidé je na stovky let své činnosti dokázali vytlačit ze značného území jejich původního výskytu.
Šelmy se k nám však začaly postupně vracet. Krajina se však od dob historického výskytu šelem v mnohém změnila – přizpůsobili jsme ji více potřebám nás lidí.
Ale oproti nudě v našich běžných hospodářských lesích je život divoké přírody jedno velké dobrodružství. Divočina vzniká tam, kde příroda žije svým vlastním životem – kde si řeka hledá nespoutaně svoji cestu a stromy se samy vysemení, vyrostou, zestárnou a nakonec padnou a rozloží se, aby daly život další generaci. Vidět něco takového na vlastní oči patří k jedinečným zážitkům. Dýchejte, pozorujte a prožívejte ji na vlastní kůži. Třeba budete mít štěstí a potkáte některého z jejích vzácných obyvatel.
Velké šelmy lze označit za pravý klenot naší přírody. Kromě toho, že jsou krásné a vzácné, plní nezastupitelnou úlohu v lesním ekosystému. Pomáhají především udržovat přiměřené počty spárkaté zvěře (zejména srnčí a jelení), která při přemnožení spásá mladé stromky, čímž zabraňuje přirozené obnově lesů. Lesy bez velkých šelem postrádají přirozenou rovnováhu. Přítomnost predátora má zásadní vliv na chování kořisti. Zvěř se nezdržuje ve velkých stádech, je v krajině více rozptýlená a místo svého pobytu častěji střídá. Spásání tedy není tolik soustředěno jen do některých lokalit. Les odrůstá bez nákladné umělé ochrany proti okusu zvěří.
Jako velmi skrytě žijící druh je rys obtížně sledovatelný, proto v posledních letech výzkumníci sledují šelmy pomocí tzv. fotopastí. Dalším intenzivním typem ochrany vzácných šelem je organizování rysích a vlčích hlídek. Skupinky speciálně vyškolených dobrovolníků v zimě hlídkují na Šumavě, v Jeseníkách či Beskydech. Zaměřují se hlavně na místa výskytu ohrožených zvířat. Tato práce má trojí přínos:
- odstrašují pytláky
- odstraňují návnady
- pomáhají při monitorování výskytu šelem
Mohou tu šelmy s námi žít i nyní? Dokážeme žít my s nimi?
Bohuslava SCHNEIDEROVÁ
Rysí hlídky
Velice hezký článek,který ukazuje,jak důležité jsou velké šelmy pro potravní řetězec a celý ekosystém. Právě národní parky by měly být tím,kde mají plnou ochranu a kde jim jsou vytvářeny maximální podmínky pro jejich návrat. Vlk v Národním parku Šumava by mohl snížit stavy jelení zvěře, na míru únosnou pro lesní ekosystém a omezi výrazně škody na biodiverzitě. Co takhle se na Šumavě pokusit o návrat vlka,jako se v minulosti skutečným,dobrovolným ochráncům přírody, podařilo vrátit do ekosystému rysa ? Místo přezimovacích obor,kam v prvé řadě odchází zvěř nemocná a slabá,které stojí občany od jejich vzniku více než 100 mil.Kč a jejichž výsledkem je několikanásobně vyšší stav této zvěře , vysadit vlka. Určitě by se začaly měnit i lesní ekosystémy , ve prospěch smíšených porostů s listnatými sazenicemi a jedlí,místo smrkových ekologicky labilních . Tedy návrat k přirozeným procesům v přírodě,nikoliv pouze ukázkami v návštěvnických střediscích.
Naprostý souhlas, pane Ješátko. Národní parky jsou od toho, aby ukazovaly život v divoké přírodě se vším všudy. Na ukázky zvířat v ohradách jsou zoologické zahrady. A za ty peníze, investované do zcela zbytečných obůrek a ohrad (návštěvnických center) mohla na Šumavě vlčí smečka pobíhat už spousty let.