Zákaz vstupu k Roklanské chatě i do ostatních I. zón NPŠ, stále platí!
Různých omezení, která pro návštěvníky šumavského parku z návštěvního řádu vyplývají, v porovnání s jinými národními parky v zahraničí, není zase až tolik. Přesto i těch málo pravidel někteří odmítají dodržovat a respektovat. Stačí se podívat na sociální sítě nebo na některé velké mapové servery s fotografiemi míst, kam zákon zakazuje vstup, je skutečně přehršel.
Pravidla jsou jasná. Stávající zákazy vstupu do zvláště chráněných území Národního parku Šumava, tak jak je stanoví zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) před svou letošní novelizací, stále platí v nezměněné podobě, včetně některých výjimek umožňujících vstup pouze po vyznačených stezkách. Přehled nových území (kategorizovaných podle novely ZOPK), ve kterých bude praktikováno omezení vstupu, se dozvíme za necelé dva roky.
Ne každý návštěvník NPŠ však tyto zákazy respektuje. Ne vždy ale zákazy z místního značení jednoznačně vyplývají. Na úseku Hraběcí most – Mlynářské slatě – soutok Rokytky – Roklanská chata jsem se před časem setkal s oběma případy.
Do té doby platí současné zákazy. Mnozí návštěvníci, jak jsem se právě přesvědčil cestou k Roklanské chatě, si však s dodržováním pravidel a zákonů hlavu nijak nelámou. Ostatně, s neukázněností návštěvníků se v hojné míře setkávám při každé své návštěvě šumavských lokalit.
Přitom různých omezení, která pro návštěvníky šumavského parku ať ze zákona nebo z návštěvního řádu vyplývají, není tolik. V porovnání s jinými národními parky v zahraničí jsou spíše směšná. Přesto i těch málo pravidel někteří odmítají dodržovat a respektovat.
Stačí se podívat na sociální sítě (zejména Facebook) nebo na některé velké mapové servery (Google, Seznam mapy) s fotografiemi. Snímků z míst, kam zákon zakazuje vstup, je skutečně přehršel. O různých veřejných soukromých diskuzích typu: „Na zákazy kašlu či zákazy neřeším“, ani nemluvě.
Velkou část návštěvníků sem totiž láká jak známé „kouzlo zakázaného“, tak především zvědavost ocitnout se na místě, o němž se zmiňuje ve svém legendárním románu „Ze světa lesních samot“ Karel Klostermann.
Také samotná existence bývalé turistické chaty (nejedná se přitom o stavení z Klostermannova románu) je mnohdy důvodem, proč někteří zákaz vstupu porušují. I když Roklanská chata, díky svému pohnutému osudu, toho turistům v minulosti moc nenasloužila. O tom všem, a také o budoucnosti chaty pod Roklanem, vyjde obsáhlejší článek v průběhu měsíce října.
Sobota 29.7.2017

Naším původním záměrem (zákazy respektujeme) v tento den není výlet k Roklanské chatě. Přesto se k ní bez problémů dostáváme, a to díky zmizelým cedulkám kdysi upozorňujícím na zákaz vstupu ze směru od Hraběcího mostu (Most přes Roklanský potok asi 1 km za Modravou.).
Že by nějaké nové opatření, vyplývající již z novely ZOPK? Anebo v rámci populistických a zčásti nezodpovědných slibů ministra životního prostředí o téměř bezbřehém otevírání se šumavského parku návštěvníkům? Vždycky tu zákazové cedulky, na cestě podél jižní hranice Přední Mlynářské slatě, přece byly!
Dnes nejsou, takže vyrážíme. Cestou potkáváme nějakou, „pražsky hovořící“ rodinku, oděnou v duchu současné prapodivné módy neónově křiklavých barev. Synáček byl otcem vyslán zakrýt fotopast, aby je nezdokumentovala. Takže přece jen (navzdory chybějícím cedulkám) jakési povědomí, že tu zákaz vstupu býval, existuje i v hlavách „lufťáků“.
O kousek dál, blízko brodu přes Roklanský potok, předbíháme rodinu ze Slovenska a za brodem pak starší manželský pár. U pozůstatků základů objektu bývalé roty Pohraniční stráže na soutoku Rokytky a Roklanského potoka pospává nějaký čundrák s rozloženými bágly!

Cesta od soutoku Rokytky k Roklanské chatě je z části zatarasena spadlými smrky (Je to v pořádku, jsme přece v bezzásahové zóně přísné ochrany přírody a v režimu zákazu vstupu.), přesto mezi popadanými suchými kmeny potkáváme nějakého trénujícího běžce a za posledním vývratem dokonce i cyklistu.
Přímo u Roklanské chaty posedává manželský pár středního věku, který sem přišel z opačné strany, tedy od Trampusova křížku. Odtud je však na zákaz vstupu upozorněno cedulí. Manželé se po našem příchodu zvedají a pokračují dál v chůzi zakázaným územím směrem na Blatný vrch.
Jakési „civilizační zátiší“ u rozpadající se chaty dotváří ohniště. Všude kolem vyšlapané chodníčky směrem k Medvědí hoře. Takže je tu poměrně živo! Přiznám se, je to zvláštní podívaná v místě, kam je z české strany vstup zakázán. A silně pochybuji o tom, že by zrovna čeští turisté využívali poměrně komplikovanou možnost přístupu z bavorské strany!
Neděle 13.8.2017
V konkrétním případě by neuškodilo, kdyby na zákaz vstupu, který na návštěvníky čeká asi po půl kilometru chůze neznačenou lesní cestou, byli předem upozorněni již na jejím začátku na Hraběcím mostě.
S tím se zároveň dere na jazyk další otázka, zda si Správa NP až neuvěřitelnou benevolencí v podobě tolerování vstupu i mimo turisticky vyznačené oficiální trasy (což je v rámci národních parků všeobecně do značné míry kuriozita), nezadělává na problémy sama.
Radek DAVID
Pozn.: Autor fotografií je držitelem výjimky ze Zákona o ochraně přírody a krajiny, opravňující ke vstupu do popisované lokality.