Ultimate magazine theme for WordPress.

Jan Žižka: Husitský hejtman v zásadním díle renomovaného historika

Právě jsem dočetl obdivuhodné dílo profesora Petra Čorneje „Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka“. Autor na knize pracoval 16 let! Nejsem zdaleka první, kdo cítí potřebu a má v sobě tolik odvahy pustit se do recenze tohoto díla. Vlastně, ani se o žádnou recenzi, v tom pravém slova smyslu, nejedná.

7 838

Kniha vyšla již na podzim roku 2019 a chci se spíše podělit o dojmy, jež ve mně, kromě rozšíření vědomostí, zanechala. Téma husitství mě zajímá celoživotně, osobně toto období vnímám jako velice důležitý článek nejen naší národní historie, ale také ve smyslu historického významu v měřítku evropském.

Husitství považuji za vyvrcholení jedné z nejvýznamnějších etap naší historie, na niž můžeme být právem hrdi. Při vyslovení tohoto názoru zcela ponechávám stranou několikerý výklad husitství v pozdějších etapách vývoje naší společnosti, až po jeho zneužívání komunistickými ideology i snahy o dehonestaci novodobými liberálními inkvizitory.

Zcela nepochopitelné a odporné jsou právě snahy o novodobé překrucování (revizi) husitství do extrémně negativní podoby, nesmyslně až fantasmagoricky jej přirovnávající k německému fašismu či Islámskému státu.

Tuto absurdnost bych přirovnal k filmovému dokumentu z dílny National Geographic, popisující velkou tankovou bitvu u Kurska, která znamenala zásadní mezník v obratu druhé světové války. Film totiž může na nezasvěceného působit dojmem, jestli to nakonec nebyl Sovětský svaz, kdo největší válku v dějinách vyvolal.

Předesílám tedy hned v úvodu, že pokud z mého popisu budou cítit prvky sounáležitosti s dobou, ve které Jan Žižka z Trocnova (později z Kalicha) žil a hrál významnou roli, je to tím, že jsem dobu husitskou vždy považoval jako tu část českých dějin, na kterou bychom měli spíše být hrdi, než na ni jedovatě – ať z neznalosti, nepochopení či jen ze zvyku doby na vše české – plivat.

Reakce na novou knihu byly (až na bezvýznamné výjimky) kladné

Představit dílo profesora Čorneje z pohledu knižní novinky v tuhle chvíli samozřejmě nelze. Proto se v maximální stručnosti zaměřím na mé osobní vnímání jejího obsahu, který je samozřejmě zásadní. Kromě pečlivého čtení Žižkovy biografie jsem se také zajímal o reakce na toto dílo.

Pominu to klasické (a také již neaktuální) představení knižní novinky, spočívající ve strohém konstatování faktu, že kniha vyšla. O to se postarali jiní. Na druhé straně se objevilo mnoho rozhovorů s autorem, v nichž bylo znát, že si tazatelé aspoň kus knihy (možná i celou) přečetli. Velice se mi líbil rozhovor s Petrem Čornejem v pořadu Lucie Výborné na Radiožurnálu.

Na straně těch ojedinělých a vyloženě nechutných reakcí vysoko vyčnívá zejména jedna, vedena snahou o dehonestaci nejen Žižkovy osobnosti, ale, se sprostotou sobě vlastní, sahající až ke kádrování autora.

Ve svém článku „Návrat krvavého hejtmana“ se takto předvedl vydavatel internetového zpravodaje “Fórum 24” germanofil Pavel Šafr. V tištěné odnoži nazvané “Revue FORUM” popírá a překrucuje historické skutečnosti k obrazu svému tak, aby si za každou cenu „kopl“.

Nebudu spekulovat, zda Šafr knihu vůbec četl (při zjevné omezenosti jeho pohledu na husitství by to stejně ani nemělo význam), ani nebádám nad jeho znalostmi a erudicí stran historie, ke které se vyjadřuje.

“Pětadvacetikoruna” s vyobrazením Jana Žižky byla v oběhu do roku 1971.

Nepřehlédnutelný (pro něj typický) je zejména jeho „kojzarovský“ postoj. Chybějící argumenty a znalosti nahrazuje arogancí a neomaleností; neváhá se pustit ani do sprostého kádrování a urážlivé dehonestace autora knihy. Prvky typické i pro jeho internetové noviny; kde schází argument, přichází sprostota.

Další skupinou „hodnotitelů“ díla je ta typická čecháčkovská parta diskutujících všeználků na sociálních sítích, kteří všude byli, všechno vědí nejlépe (až máte pocit, že jsou přímí pamětníci té doby), ač zpravidla tomu, k čemu se vyjadřují, vůbec nerozumí. Ti většinou končí svá diskusní angažmá ve chvíli, kdy po nich chcete poslat nějaký odkaz na jejich vlastní vědeckou tvorbu.

Spoustě lidí, kteří se k tomuto období našich dějin vyjadřují, chybí totiž základní schopnost – vžít se do doby před více než 600 lety. Je totiž obrovskou chybou, hraničící s historickou negramotností, dívat se na husitskou dobu prizmatem doby dnešní.

Kdo neprokáže snahu pochopit středověk, jeho zákonitosti, pravidla, myšlení a mentalitu lidí, ten pak lehce podává naprosto absurdní srovnání husitů s Islámským státem a Jana Žižku s Hitlerem, Stalinem či dokonce Bin Ládinem. Říkat o Žižkovi, že byl hromadným vrahem je totéž, jako kdyby tento termín používali Francouzi vůči národem obdivovanému Napoleonovi.

“Neskrývám, že jsem práci napsal především pro české publikum, k němuž promlouvám celý život. Téma samotné sotva niterně osloví zahraničního čtenáře, pokud nemá k husitství, k českým dějinám a k českému prostředí hlubší vztah. I když jsem „neobsluhoval anglického krále“, dokážu ve svém věku bezpečně předpovědět, kdo knížku pochválí, kdo ji odmítne… Starobní důchodce se ale těší svobodě a „dobové tance“ ho nemusí trápit.”

Petr Čornej

Co vlastně o Janu Žižkovi víme?

Představy podoby Jana Žižky, vpravo snaha o vytvoření portrétu zločince.

Kromě snahy vžít se do tehdejší doby je nutné si v první řadě uvědomit, že o Janu Žižkovi neexistují téměř žádné autentické materiály. Žižkou osobně pořízených dokumentů existuje pouze osm listů (diktovaných kaplanu či úředníkovi) a zůstal po něm Vojenský řád. Už jen s vědomím této skutečnosti musí člověk nad dílem Petra Čorneje setrvat v úžasu.

Přibližně 60 let Žižkova života je zahaleno informačním stínem. Velké množství popisovaných událostí z jeho mládí a zrání se odehrává v rovině pravděpodobnosti a odhadů či předpokladů. V podstatně více historických pramenech se Jan Žižka objevuje až od začátku husitské revoluce v roce 1419.

Podoba podle Ant. Brummera

Konec konců ani přesně nevíme, kdy se Jan Žižka narodil (vědci se nejčastěji přiklání k údaji kolem roku 1360) ani přesně na kterém místě v blízkém okolí jihočeského Trocnova. Stejně tak není zřejmé jeho vzdělání, zda vůbec uměl číst a psát; že uměl číst, se pouze předpokládá či usuzuje. Vůbec není známá Žižkova podoba, což vede k rozmanité škále jeho vyobrazení.

V letech 1384 – 1406 se o něm neví vůbec nic. Trochu světla se vynořuje poprvé až v jeho kmetském věku někdy od roku 1409. Žižkova největší sláva přichází teprve v době, kdy lidé pomýšlí na zasloužený odpočinek a chystají se do důchodu. Hejtmana Žižku proslaví až posledních 5 let jeho života.

Do doby počátků husitské revoluce (ostatně ani v jejím průběhu) autor Žižku nelíčí jako nějakého svatouška. Ovšem takový styl života (lapkové, nájemní vojáci, žoldáci apod.) nižších nemajetných šlechticů (zemanů) byl ve středověké Evropě vcelku běžný. Žižka se nikterak nevymykal standardu doby. Autor knihy se domnívá, že sloužil porůznu v cizích službách, kde dosáhl jistého postavení.

“Žižku i husitství jsem usiloval vyložit zevnitř, oproštěn (byť to v úplnosti není možné) od projektování současných problémů do dávné, neopakovatelné i jedinečné minulosti, dobře si vědom toho, jak nedozírné škody způsobily při hodnocení husitství vyhraněné ideologické přístupy rozmanitého zaměření.”

Petr Čornej

Jak pohlížet na informace podávané čtenáři?

List kroniky popisující Žižkovo úmrtí

Většina informací podávaných v knize má původ v neskutečně složité skládačce splétané z tisíců pramínků a pramenů, pracně vyhledávaných po archivech, kronikách či soukromých archivech různých nadšenců a badatelů. Seznam odkazů na různé prameny tvoří téměř čtvrtinu obsahu knihy.

Autentických dokumentů z per pamětníků té doby i jednotlivých událostí je poskrovnu a pozdější (byť četné) písemné prameny, pocházející z různých spisů, kronik i v dílech historiků pozdější doby (kronikář Václav Hájek z Libočan, František Palacký, Josef Pekař a desítky dalších), Petr Čornej vzájemně porovnává a vyhodnocuje, neb se často v popisu stejného děje (někdy více, jindy méně) rozcházejí.

Pozice erudovaného historika a badatele mu umožňuje mnoho údajů poopravit, zvěrohodnit (i naopak zpochybnit) nebo se jen přiblížit pravdě. Slova: „pravděpodobně, možná, zřejmě, odhadujeme, domníváme se apod.“, však v knize jednoznačně převažují.

Základem je pochopit tehdejší dobu

Pomník na místě starého dubu, v jehož dutém kmeni se podle pověsti Žižka narodil. Foto: R. David

Petr Čornej se od začátku snaží vnímání čtenáře dostat do souladu s tehdejší dobou. Činí tak při každé příležitosti. Jana Žižku a jeho „boží bojovníky“, stejně jako „křižáky“ nelze vůbec srovnávat s masovými vrahy, jak tu a tam zaznívá v novodobém a nesprávném přirovnání. Lidé té doby byli hluboce věřícími. Obě strany jednaly ve jménu nejvyšší pravdy a ten boj měl svá pravidla, regule.

Husitské války nebyly válkami kořistnickými ani genocidními. Obě znesvářené strany bojovaly za prosazení svého pojetí víry a svůj výklad božích zákonů. Dogmaticky se držely svého pohledu na Starý a Nový zákon. Husité své zásady víry ukotvili ve čtyřech pražských artikulích, to byl jejich program, který se snažili nekompromisně naplňovat. Nešlo-li to po dobrém, prosazovali jej mečem.

Základy Žižkova dvorce nedaleko Trocnova. Foto: R. David

V té době zcela normální a běžný jev. Proto ten důraz na pochopení doby. Husitské boje za pravdu boží se nijak nelišily od ostatních válek ve středověké Evropě. Naopak, jak byli husité (a zejména Jan Žižka) v boji za prosazení Husova výkladu božího zákona (až krutě) nekompromisní, v něčem byli zase ohleduplnější.

Na rozdíl od křižáckých vojáků, kteří na husity ovládaném území bezhlavě a nekompromisně plenili vše, znásilňovali a zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku, husité nepoužívali násilí na ženách a dětech.

Závěrem

Myslím, že z mého pohledu bylo řečeno vše. Záměrem nebyl podrobný popis obsahu knihy, ale snaha doporučit zájemcům o tuto část naší historie, spojenou především s životem a působením tehdejšího a doposud respektovaného vojenského génia té doby – Jana Žižky, knihu si pořídit a přečíst.

Žižkův pomník na místě první a vítězné bitvy husitů u Sudoměře. Foto: R. David

Vzhledem k obrovskému množství informací, jež taková díla obsahují, není jednoduché, a ne vždy se jejich autorům podaří upoutat pozornost čtenáře čtivostí. V tomto případě klobouk dolů.

Kniha je prostá jakýkoliv fabulací a nadnesených frází. Autor se přísně drží faktů, z pramenů, které o stejné události vypovídají různě, se snaží dát dohromady tu nejvěrohodnější verzi ovšem se zdůrazněním, že se nejedná o přesný popis, ale více či méně pravděpodobný.

Dopracovává se vždy k logickému úsudku, vycházejíc při tom ze svých bohatých znalostí tématu. Navíc popisuje spousty tehdejších událostí v širším historickém kontextu.

Srovnávat a posuzovat tendenční informace z kronik, ve stovkách a tisících dokumentech hledat v různých dobových tvarech pojem „Jan Žižka“, chytat se každého podobenství jména “Jan“, bádat a hledat důkazy, zda patřilo našemu hrdinovi. Dávat reálnou podobu mnohdy nadneseným a pokaždé jiným počtům bojovníků válčících stran v knize uváděných bitvách. Již poněkolikáté před panem Čornejem smekám.

“Splnil jsem úkol, k němuž mě předurčily sudičky a který jsem chápal jako svou povinnost od dětských let. Nebylo zbytí. Křest jsem obdržel v Církvi československé (husitské), příznačně ve sboru Jana Žižky na pražském Žižkově. Můj děda z matčiny strany pocházel ze vsi nedaleko Sudoměře a nejčastějším místem mých her byl Vítkov.”

Petr Čornej

Radek DAVID

Poznámky

Titul: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka
Autor: Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc
Rok vydání: 2019
Vydalo: Nakladatelství Paseka
Počet stran: 856
Cena: cca 620 až 750 Kč

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.

Narodil se v Praze na Žižkově (1951). Významný český historik, specialista na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství. Vyučuje dějiny na Karlově univerzitě a na Literární akademii Josefa Škvoreckého (v letech 2006 – 2010 byl jejím rektorem).
Vystudoval historii a český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1974 nastoupil do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Po roce 1991 vyučoval starší dějiny na Filozofické fakultě UK. V letech 1992 až 1999 založil a působil jako vedoucí katedry dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK. Zde vyučoval starší české dějiny, světové dějiny, historiografii a vedl semináře s husitskou tématikou.
Je řádným členem Centra medievistických studií a několika oborových a redakčních rad. Má velký autorský a spoluautorský podíl na mnoha naučných publikacích a učebnic dějepisu. Je autorem dvou dílů (VI. a VII.) největšího, devatenáctidílného knižního projektu české historiografie „Velké dějiny zemí Koruny české“, navazujícího na dílo Františka Palackého.  V roce 2017 obdržel Stříbrnou pamětní medaili Senátu. Manželka Ivana je rovněž historička.

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.