Ultimate magazine theme for WordPress.

Děsivá všudypřítomnost vichřic

104

Jaký asi měly vichřice vliv na utváření lesa? Jsou v lesích po nich patrné stopy? A jak jsou ty stopy asi staré? Stopy působení stromů a vichřic na terénu můžeme číst zhruba tisíc let, některé vývratové tvary mohou být ale ještě starší.

Divné hromady

Foto: Pavel Hubený

Co to vlastně je ten vývratový tvar? V terénu jde o snadno rozpoznatelnou nerovnost, kterou tvoří nejčastěji eliptická kupa zeminy a sutě doprovázená na jedné straně plošně menší, ale výraznou depresí podobného tvaru. Tato výrazná deprese zpravidla vzniká na místě dřívějšího kořenového balu, kupa pak zasypala jeho jednu část s mírným přesahem ve směru pádu vyvráceného stromu. Deprese se ale mohou vyskytnout i ve směru pádu stromu jako druhá“zrcadlová“ deprese. Podle této dispozice lze také dodatečně dovodit, jakým směrem se strom vyvrátil, tedy, jak vlastně foukalo.

Hloubky depresí oscilují mezi 10 až 100 cm a kupy mohou být až 2 metry vysoké. Pro vývratovou kupu nebo depresi platí jedna podmínka – nejsou zde už patrné tvary vyvráceného stromu, ten je už zcela rozpadlý. Pokud jsem našel zbytky vyvráceného stromu, označoval jsem si místo pojmem „vývrat“. Těch je mnohem méně, než vývratových struktur, ale mohou být mnohem větší, protože jejich strukturu dosud drží kořeny stromů. Některé vývratové talíře smrků se tyčí až do výšky kolem 5 m, jsou přitom ploché-jejich hloubka má kolem 25 cm. Naproti tomu buky nebo borovice vytrhnou ze země velký špunt půdy, hluboký kolem jednoho metru. Nejsou ale zase tak široké a vysoké.

Jsou všude!

Roklanský les. Foto: Pavel Hubený

Jakmile začnete vývratové tvary sledovat, zjistíte, že jsou prakticky všude. Nelze je přehlédnout a jsou vlastně součástí každého lesa. Každého kontinuálního lesa!

Někde je vývratů a vývratových tvarů více, jinde se vyskytují řidčeji. V Národním parku Šumava pokrývají v průměru třetinu lesní půdy. Jsou místa, kde téměř chybí, na některých místech je půda rozvlněna na velké souvislé ploše.

V Boubínském pralese pokrývají jen asi 13 % půdy, ale o něco výše, v sousedním Milešickém pralese je to už více jak dvojnásobek plochy. Nejmenší hustota vývratových tvarů je v místech, kde byl les přeměněn na pole, všechny tvary byly urovnány, a pak je zase pohltil les a občas se nějaký z nových stromů vyvrátil. Málo vývratových struktur je také v lesích několik staletí pravidelně kácených – pila zřejmě bývá rychlejší než vichřice. Za nižším počtem vývratů by ale mohla stát i gradace kůrovce, tedy odumírání stromů vestoje a jejich postupné odlamování.

Pásmo vývratových polí ovlivňujících nápadně velkou plochu lesa se táhne od Gerlovy Pily přes Polom, údolí Křemelné a Poledník k Modravě. Od Huťské hory tvoří téměř souvislý pás až na Černou horu. Podobně hojná vývratová pole leží mezi Jelenskou horou, Oslí horou a Plechým, tedy v místech, která už po dvě století protíná Schwarzenberský kanál. Zajímavé je, že v  územích s nejvyšší hustotou vývratových tvarů najdeme i největší koncentrace velmi či extrémně starých stromů. Jakoby ničivé vichřice jejich přežívání podporovaly.

Naproti tomu nejméně vývratových tvarů je v širokém pásmu mezi Strážným, Stožcem a Volary, nebo kolem Rejštejna a Hartmanic, tedy v místech, kde středověká kolonizace působila nejdéle a nejintenzivněji. Průměrná hustota vývratových struktur roste s rostoucí nadmořskou výškou. Zatímco ve výškách do 600 m (v CHKO) jsou vývraty opravdu řídkým jevem, ve výškách 600 – 800 m se vyskytují hojněji, v intervalu nadmořských výšek 800 – 1000 m n. m. jsou velmi časté a nad 1000 m opticky pokrývají většinu porostní půdy.

Jak foukalo a kdy?

Modravské slatě. Foto: Pavel Hubený

Lze nalézt vývratové tvary modelované všemi směry větru. Nejčastěji leží vývraty ze západních směrů (68 %), zejména přímo ze západu (39 %). Nic překvapivého, je to převažující směr větru. Otázka je, jak jsou tyto tvary staré. V každém lese se mísí nepochybně několik různě starých struktur. Na některých z nich jsem našel zbytky po na nich rostoucích stromech, které tu tlí 50 až 100 let. Přitom dimenze těchto fragmentů naznačují, že stromy byly pravděpodobně starší než 100 let. Stáří takového vývratu pak sahá za horizont dvou století. Našli jsme opravdu stará vývratová pole, která podle historických map mohla vzniknout před více jak 250 lety.

Při porovnání se starými písemnými záznamy a porostními mapami ale vysvítá, že na většině zkoumaných míst rostly v 60. letech 19. století lesy staré 30 až 60 let, stáří některých vývratových struktur by tak bylo možné datovat do první třetiny 19. století. V podezření může být vichřice z ledna 1834, kdy mělo být podle dostupných pramenů vyvráceno více jak 290 000 m3 stromů. Zhruba 30 % porostů bylo v polovině 19. století zařazeno v nejstarší věkové kategorii, takže zdejší vývratové struktury mohou být stejně staré, starší, ale mohou pocházet i z vichřic z let 1868 a 1870 nebo pozdějších.

Co to všechno znamená?

Nápadný výskyt vývratových struktur nás může vést k úvaze, že posledních cca 200 let byly v národním parku větrem postiženy všechny lesy.  Asi musíme opustit představu šumavského lesa jako území, ve kterémsi stromy rostou bez nebezpečí větrných kalamit, a ve kterém se půdní horizonty tvoří nerušeně stovky či tisíce let. A také si budeme muset přiznat, že ono velké množství vývratů dokazuje skutečnost, že u zrodu současných lesů stály velké polomy a pravděpodobně i následné kůrovcové gradace.

Nedotčený tvar terénu

Foto: Pavel Hubený

Část porostní půdy tvoří zdánlivě nedotčený a urovnaný zemský povrch, ze kterého vyrůstají stromy jaksi bez vlivu mikroreliéfu. Mimo místa, kde tento terén uměle vytvořil člověk tím, že před současným lesem tu bylo na nějaký čas pole nebo louka, jde o tvar terénu staletí nedotčený disturbancemi, erozí nebo čímkoli jiným.

Tedy pravděpodobně více jak dvě století stabilní; půda se tu nerušeně vytváří, vegetace roste bez výrazných mechanických poškození. Najdeme ji také v Boubínském pralese, takže i v pralesích jsou místa, kde se opravdu po staletí „nic neděje“.

Neznámé vyvýšeniny

V lesích ale existují i vyvýšeniny, které nevypadají jako vývraty. Chybí jim příslušná deprese ve směru působícího větru, mívají i odlišný tvar. A velmi často je korunují velké stromy nebo zbytky po velkých stromech. Mohou to být prastaré fragmenty vývratových kup, ale také zbytky ulomených či odříznutých stromů, na jejichž tlejících zbytcích se zachytil nový strom – a tím, že odrůstal na vyvýšeném místě, svými kořeny vytvořil malou homoli.

Vývraty u Skelné. Foto: Pavel Hubený

Vyvýšeniny jsou tedy záhadné a jejich existence může skrývat více informací o lese. Jsou i v Boubínském pralese, takže zřetelně k pralesnímu porostu patří, nejsou tedy jen podmíněny pařezy, ale i zlomy nebo zbytky souší. Možná sutěmi, balvany nebo také mraveništi.

Takové vyvýšeniny by mohly být i pamětníky prastarých stromů. A. Klečka v polovině 20. století popsal sukcesi borůvkových keříčků na zbytcích pařezů po sto let staré těžbě v Židovském lese. I dnes tu najdeme vyvýšeniny porostlé chuchvalci borůvek, v jejichž středu lze ještě najít zbytky odumřelého dřeva. A z něj často vyrůstá malý pokřivený smrček. Mapa původního pralesa vykáceného kolem roku 1850 je tedy dodnes patrná.

A co naše zásahy?

Skutečně, lidské zásahy se také v lese projevují. Jsou to nejčastěji vyježděné koleje po traktorech, také příkopy, cesty, kamenné zídky nebo různé valy. Četnost výskytu těchto tvarů je proti vývratům zanedbatelná, přesto jejich vliv na půdu může být znát. Nejčastěji zhutněním svrchních půdních horizontů nebo erozí a snížením hladiny půdní vody. Zatímco tedy naše zásahy spíše působí proti zadržení vody, vývratové struktury zvětšující porézní plochu terénu vodu spíše zadržují.

Svědci historie?

Když procházíte lesem, možná ani nevnímáte všechny tvary povrchu lesní půdy. Jakmile si je ale začnete uvědomovat, zjistíte, že les k vám promlouvá svou tajemnou řečí a vypráví příběhy své historie. Ta může být velmi dávná, proti ní jsou i staré stromy, které tu míjíte, skuteční mladíci. Přesto je docela možné, že informace obsažené ve věkové struktuře a letokruzích současného lesa, mohou nějak souviset s informacemi vyrytými do půdy. Možná, že právě svědectví o častých uvolněních růstu stromů obsažená v dynamice letokruhů jsou propojitelná s dodnes patrnými skupinami vývratových struktur a tedy i s konkrétními vichřicemi.

Terén jako otec lesa?

Rozvlněný povrch lesního terénu, často skrytý pod borůvčím, ostružinami nebo pod větvemi smrků, uniká naší pozornosti, a to často, i když jej sledujeme opravdu podrobně, třeba při sbírání hub. Méně i více nápadné hromady a sníženiny ale mají jakousi pevnou logiku. A tvoří je samy stromy; někde stromy hromadí hmotu na jednom místě celé generace, jinde přerývají a přehazují bloky zeminy, jsou-li vyvráceny silnými vichřicemi.

Vyvýšeniny pečují o zmlazení

Foto: Pavel Hubený

Vývratové tvary podporují hustotu zmlazení. Na vývratových kupách roste průměrně 2,4 kusu zmlazení, ve vývratových depresích 1,6 (celkem na vývratových tvarech 4 kusy na vývrat), na jiných vyvýšeninách 2,0 a na nedotčeném rovném povrchu 1,8 jedince zmlazení. Sníženiny a rovný lesní povrch jsou tedy pro obnovu lesa nejméně přátelské. Vývratové struktury zmlazení naopak podporují. Hustota zmlazení obecně klesá s nadmořskou výškou, ale hustota vývratových tvarů naopak s nadmořskou výškou roste, působí tak proti vlivu nadmořské výšky.

Hustoty zmlazení na různých tvarech terénu v nadmořských výškách nad 1200 m nám tuto úvahu potvrzují. V této nadmořské výšce je nižší hustota zmlazení. A to i na vývratových tvarech, nicméně vývratové tvary jsou i ve vysokých nadmořských výškách nositeli vysoké hustoty obnovy (1,3 ks/kupy a deprese). Maximální hustota ale patří vyvýšeninám, každá nese průměrně 1,5 kusu obnovy. Obecně vyvýšeniny a kupy jsou nositeli nejvyšších hustot zmlazení, tyto tvary tedy podporují přežívání semenáčků stromů. Kdyby území bylo zcela bez těchto tvarů, hustota zmlazení by byla třetinová.

Tvar terénu ovlivňuje velikost stromu

Kdo prochází šumavskými lesy, může snadno nabýt dojmu, že jsou stejnorodé – všechny stromy zhruba stejně silné a vysoké. Teprve, když se začne dívat pozorněji, pozoruje rozdíly, a když začne stromy měřit, je najednou překvapen, jak jsou ty rozdíly nápadné. A ještě překvapenější bude, když se podívá na to, na jakém místě – na jakém tvaru terénu – který strom roste.

Foto: Pavel Hubený

Z našeho vyhodnocování rozložení terénních tvarů v lesích vycházejí docela překvapivá zjištění: nejmenší stromy rostou ve vývratových depresích, je jich zde také nejméně. Na rovinách převažují stromy malých a středních tlouštěk, řídce se ale vyskytují i stromy a pařezy velkých rozměrů. Na vývratových kupách roste nejvíce stromů převážně středních a velkých tlouštěk. Na vyvýšeninách rostou obecně největší stromy, je jich nejvíce od středních po největší dimenze. Roste zde nejvíce stromů velkých dimenzí.

Čím více je tedy vývratových struktur, kde se střídá deprese s vyvýšeninou a terén připomíná rozvlněné moře, tím rozmanitější může být tloušťková škála stromů.

Kdo rozhoduje o vzhledu lesa?

Většinou si myslíme, že to, jak les vypadá, má plně v rukou člověk. Naše měření tuto úvahu ale poněkud narušují. Protože i tam, kde je smrkový les vysázen a vychováván člověkem, nakonec tvary terénu rozhodují o tom, v jaké hustotě a v jakých dimenzích stromy rostou. Čím menší vliv na tvar lesa člověk má, tím jednoznačnější jsou vlivy terénu. A co to je – vliv terénu?

Roklanský potok. Foto: Pavel Hubený

Především jde o tvary způsobené polomy – tedy vichřicemi. Ovlivňují velkou část našeho lesního prostředí. Vývratové kupy jsou upřednostňované přirozeným zmlazení a rostou na nich také velké stromy. Vývratové deprese zdaleka tak oblíbené nejsou – je na nich nejméně zmlazení a stromy zde nedorůstají takových dimenzí. Dohromady tyto terénní tvary tvoří členitý a strukturovaný les.

A pak tu jsou záhadné vyvýšeniny, které jsou nositeli nejvyšších hustot zmlazení a také na nich rostou největší stromy. Mohou to být zbytky prastarých vývratových kup (takže může být jejich otcem vichřice), ale jde pravděpodobně i o místa, na kterých stromy rostou jaksi neustále – na uhnilém pahýlu odumřelého velikána roste nový – živinami z mrtvého těla předka vyživovaný velký strom.

Kdybychom tyhle dynamické prvky terénu neměli a lesní půda by byla tvořena nedotčenou rovinou, pravděpodobně by hustota přirozeného zmlazení byla jen třetinová či poloviční, a rovněž dynamika růstu jednotlivých stromů by byla podobná a porosty by tak byly stejnorodější, než jsou dnes.

Foto: Pavel Hubený

Je tu ještě jeden fenomén: vliv na věk stromů. Zajímavé je, že v oblastech, kde je obecně vyšší frekvence vývratových struktur, nacházíme také nejvíce starých stromů, řekněme starší 200 let. Zcela neočekávatelně tedy místa postihovaná polomy vedla k tvorbě mladých a stejnověkých lesů, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Schopnost dožít se vysokého věku je u našich stromů většinou spojena s pomalým růstem, je téměř jisté, že vývratové deprese, mokřiny a stinná zahloubená místa způsobují zpomalování růstu. Naproti tomu vyvýšeniny od samého mládí stromů podporující jejich růst a umožňují vznik velkých, ale relativně krátkověkých stromů.

Ale nemusí to platit vždy. Nejstarší jedle s věkem kolem šesti století rostla na vyvýšenině společně s ještě starším a větším stromem. Než byla i se zbytky svého dávno odumřelého průvodce vyvrácena orkánem v roce 2007.

Pavel HUBENÝ

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.