Temný lesní interiér: štíhlé pocuchané svíce smrků jen nezřetelně vystupují z mlh. Jednotlivé stromy jsou od sebe značně vzdáleny a stojí mezi nimi také velké množství mrtvých stromů. I na zemi se válí mrtvé dříví, mnoho kmenů s větvemi přes sebe, na místech bez stromů zem pokrývají mechové polštáře a mladé smrky.
Impozantní obrazy rozměrů 1,7 x 2,2 m vytvořil Julius Mařák v letech 1891 až 1892. Zachycují tedy Šumavu po větrné a kůrovcové kalamitě ze 70. let 19. stol. Autor je maloval pro Ministerstvo osvěty a vyučování na zakázku, která zněla obecně: Prales. Proto pobýval v roce 1891 v Horní Vltavici a následujícího roku v Šatavě (Zátoni). Historici předpokládají, že své náměty čerpal z Boubínského pralesa, který odtud leží nedaleko, podíváme-li se podrobněji na jeho obrazy, najdeme však i jiná místa.
Především: K tomuto období jsou přiřazeny i jiné šumavské obrazy a skici, některé nedatované. Obraz Černé jezero je datován rokem 1892, obraz Vodopád s jasným ztvárněním vodopádu na Bílé strži je jen nejasně řazen do počátku 90. let. Do stejného období jsou řazeny skici Vývraty a Kořeny a pařezy, na posledně jmenované skice je na horizontu zachycen nezaměnitelný vrchol Luzného.
Na obraze „Šumavský prales v bouři“ Mařák namaloval smrky a pouze dva poškozené listnaté stromy připomínající jeřáb. Smrky jsou hluboce zavětvené, a to i ty nejstarší. Na všech je patrný dlouhodobý soliterní růst. Koruny mají extrémně štíhlé, spádité s krátkými větvemi. Celá tato lesní scenérie odpovídá vysokým nadmořským výškám anebo velmi chladnému území. Na počátku 90. let však v oblasti Boubína byla většina původních pralesů nad 1200 m nad mořem vykácena, mimo severovýchodního svahu vrcholu. Tam však rostou smrky odlišného habitu, s korunami spíše vřetenovitými a sloupovitými, nikoli úzce kónickými. Tvar smrků neodpovídá ani vznešeným vřetenovitým korunám smrků Trojmezenského pralesa. Je tedy možné, že tento obraz zachycuje scenérii jakéhosi smrkového horského lesa z Podroklaní, Špičníku či Mokrůvky.
Je tu ještě jeden dobrý důvod. Tento prales nejvíce odpovídá Klostermannovu popisu pralesů za Modravou z 60. let 19. stol., ve kterých jednotliví obři stáli ve značných odstupech a mezi nimi hromady tlejícího dříví. Z analýzy dvou Mařákových velkých uhlových skic můžeme odhadnout, že ležící kmeny v různém stádiu rozpadu pokrývaly 30 až 50% plochy, přitom místy ležely ve dvou až třech vrstvách nad sebou. Jejich množství ve vztahu ke stojícím stromům lze odvodit jen v popředí obrazu: na obou z velkých skic počet ležících stromů představuje polovinu všech objektů. Přitom stojící živé smrky v této frontě představují 10 až 13%, zbytek jsou souše. Ze všech stojících stromů bylo na skicách pouze 36% živých, většinou v největších dimenzích anebo velmi mladých stromků. Obraz pralesa tedy tvoří zejména souše a tlející dřevo. Jakoby pod pralesem ležel ještě jeden mrtvý les. To nemohla být zásoba příliš stará a tak se nabízí otázka, zda prales nepostihla před 20 až 100 lety před jeho namalováním, nějaká katastrofa.
Na jedné ze skic ale tvoří souše dokonce kolem 75% všech stojících objektů. Jako by tu tedy před námi stál les poničený vichřicí a kůrovcem, jak ho známe dnes z oblasti Luzného.
Naproti tomu obraz Šumavský prales v slunci je klasickým příkladem Boubína. Pralesa z nadmořských výšek 1000 až 1100 m n. m. Je to hustý les, souší je tu asi 30%, živých jehličnatých stromů ( zřejmě smrků) 40% a 30% živých buků. Zatímco koruny smrků začínají většinou až vysoko nad zorným polem obrazu, buky mají v obraze své koruny téměř všechny, a to i ty nejstarší. Ležící dříví tu nápadněji pokrývá jen asi 20% plochy a je zakryto nánosem listí.
Soudím, že nám Julius Mařák zanechal nenápadné, ale přesto důležité dědictví: Zafixoval nám totiž tvář skutečného šumavského pralesa, jak vypadal ještě před 100 lety. Vnesl tak svébytné světlo do mnohých ekologických polemik, které sice hodně mluví o nepůvodních šumavských lesích, o smrkových monokulturách, „stabilních etážovitých porostech“ a o kůrovci, ale které se jen málo zamýšlejí nad tím, jaký vlastně šumavský prales ve skutečnosti byl.
Mařákovy obrazy měly sloužit osvětě: Měly tedy popsat co nejpřesněji skutečný stav a podobu pralesa. Jestliže se to Mařákovi podařilo, máme před sebou kopie původních šumavských lesů. Lesů zkoušených vichřicemi a kůrovcem, lesy plné mrtvého dříví a řídkých přeživších zelených smrků.
Pavel HUBENÝ