Ultimate magazine theme for WordPress.

yoloxxx.com

Stane se zákaz vstupu se psy, do některých částí národních parků, realitou?

3 933

Žijeme v době, kdy se, až maniakální, potřeba mít doma všelijakou „havěť“, infantilně nazývanou „domácími mazlíčky“, stala jakousi módní vlnou. Kdejakému zatoulanému či někde v díře uvízlému psovi, kočce nebo laboratorní kryse je v médiích věnován větší prostor, než opuštěné babičce a mnoha jiným, nesrovnatelně důležitějším informacím. K léta praktikovanému „kultu dítěte“ se tak přidal i jakýsi „kult domácího mazlíčka“. Z této skutečnosti plyne také další podivný společenský jev, kdy rodiče a majitelé domácích zvířat (často obojí v jednom) neomaleně vyžadují, aby, „ty jejich“, okolí bezmezně tolerovalo a obdivovalo.

Ta tam je doba, kdy se dbalo na to, že pes patří do výběhu, k boudě, na dvůr či na zahradu, kočka na půdu apod. Dnešní majitelé domácích zvířat vyžadují pro své rozmazlené doplňky stejný komfort, co pro sebe, ba ještě více a jsou přesvědčeni, že všichni a všude si z nich musí „sednout na zadek“. Jejich chlupy, očichávání, loudění a přirozený zápach musí trpět cestující v prostředcích hromadné dopravy, dokonce i v některých restauracích, stejně jako si „užívat“ slalom mezi hovínky na veřejném prostranství. Nemusím snad připomínat, že ta zvířata za to nemohou.

Psi na území národních parků

Volně pobíhající psi v NPŠ. Foto: Radek David, ŠN

Nicméně a naštěstí, máme u nás prostředí a prostory, kde se přece jen, tomuto bezohlednému chování majitelů psů vůči širokému okolí, určují nějaké meze a stanovují pravidla.  Mezi ty patří území národních parků. Národní parky však mají v této oblasti svá specifika.

Při pohybu psa na turistické stezce nejde až tak o nějaký výkal či chlup, ale o fakt, že pes je přece jen od přírody predátor a jeho přirozenou vlastností je volně pobíhat a hledat potravu, což je hlavní důvod, proč návštěvní řády národních parků zakazují volné pobíhání psů.
Mnozí mohou namítat, že psů je ale nespočet plemen a takový „kočkopes“ typu jorkšíra v upleteném svetříku přece nemůže žádnému tvoru v přírodě ublížit. To je sice částečně pravda, ale návštěvní řád NP nemůže stanovovat pravidla pohybu pro jednotlivé druhy psů zvlášť, a tak všeobecně ukládá povinnost mít psa pod trvalou kontrolou – tedy, vést na vodítku.

V neposlední řadě je nutné též podotknout, že volně pobíhající psi v přírodě nejen, že jsou nebezpeční pro zde žijící živočichy, ale obtěžují také ostatní návštěvníky a mnozí se jich, přirozeně, také bojí!

Volně pobíhající psi (hned tři) v NPŠ. Foto: Radek David, ŠN

V Národním parku Šumava je ovšem výklad „mít psa pod trvalou kontrolou“ nejednotný i mezi samotnými činiteli Správy národního parku. Před asi třemi lety jsem na oficiálním fcb profilu NPŠ sledoval debatu na toto téma, kdy se tazatelka ptala, co znamená výraz „mít psa pod trvalou kontrolou“? Protože české návštěvníky národních parků žádná pravidla tradičně nezajímají, ocenil jsem v první řadě fakt, že se najde aspoň jedna návštěvnice, která zjistila, že nějaký takový dokument existuje a snaží se mu porozumět.

Poté mě překvapil nejednotný výklad tohoto pojmu ze strany dvou zaměstnanců Správy NPŠ. Jedním byl, myslím, šéf sekce ochrany přírody, který správně tazatelce vysvětlil, že mít psa „pod trvalou kontrolou“ znamená „mít trvale na vodítku“.
Pak do debaty vstoupil „admin“ profilu (Doposud nevím, o koho se jedná, jen tuším!), a ten mě doslova šokoval odpovědí, že mít „pod trvalou kontrolou“ znamená, že pes může volně pobíhat tak „zhruba do 50 metrů od svého majitele“.

A tak se v podstatě ani nedivím, že v NPŠ se problematikou postihu za volně pobíhající psy ani moc nezabývají a návštěvníci se psy si na území rezervace dělají, co chtějí.
Cestou svobodného přístupu k informacím se Správy NPŠ raději ani neptám, kolik ročně udělí pokut za porušení zákazu volně pobíhajících psů. Patrně bych se dozvěděl stále stejná klišé a bláboly o tom, že návštěvníky nechtějí pokutovat, že výchovnější je domluva. O výsledcích „výchovy domluvou“ na území NPŠ ostatně svědčí strmě stoupající počet hrubých porušování návštěvního řádu (dokonce fyzická napadání členů strážní služby), množství odpadků v přírodě i k tomuto článku přiložené fotografie.

V tetřeví oblasti kolem Černé hory, na neznačené trase po hranici I. zóny NPŠ (Nad Vltavskou cestou), volně pobíhající dva velcí psi, a to do vzdálenosti až 150 metrů od svých majitelů. Foto: Radek David, Šumavské noviny

Stojí také za připomenutí, že zákaz volného pobíhání psů v přírodě není specifikou národních parků, ale platí všeobecně (a dávno) i mimo chráněná území a je legislativně řešen tzv. lesním zákonem.

Ve slovenských národních parcích platí přísnější pravidla

Na území národních parků na Slovensku všeobecně platí, a zdejší návštěvní řády nedovolují výklad několika způsoby jako na Šumavě, že pes má být vždy na vodítku, v zónách nejvyššího stupně ochrany přírody musí mít i náhubek.

Zkušenosti s volně pobíhajícími psy v Tatranském národním parku (TANAP) dokonce přivedly Správu rezervace k ještě razantnějšímu postupu. V připravovaném novém návštěvním řádu TANAPu jsou vyjmenované konkrétní lokality, kam návštěvníci se psy nebudou moci vstupovat vůbec.

Důvodem k tomuto rozhodnutí jsou dlouhodobé problémy právě s volně pobíhajícími psy, kdy tento přestupek v hlášeních strážní služby jednoznačně převládá (85%). V roce 2018 byl dokonce zaznamenaný případ, kdy volně puštění psi zamordovali přísně chráněného sviště tatranského.

Do zákazu vstupu se psy, se obul také institut „Zvieracieho ombudsmana“

Avizovaný zákaz vstupu se psy na vybraná území TANAPu vyvolal mezi „pejskaři“ značné pozdvižení, jež vyvrcholilo dopisem zvířecí ombudsmance (Člověk žasne, co všechno státy platí.). Ta usoudila, že zákaz je příliš restriktivní a místo toho, pro nedisciplinované návštěvníky se psy, navrhuje zvýšit pokutu za jejich volné pobíhání na 2000 eur.

„Toto vyhodnocujeme ako zásadný a negatívny vplyv v alpínskom stupni. Psy, ktoré ľudia púšťajú voľne, prenasledujú divú zver, chránené živočíchy a často sa ich boja aj ľudia. Preto požadujeme, aby sa psy v národnom parku nevyskytovali,“ Pavol Majko, ředitel TANAPu

Volně pobíhající psi v NPŠ. Foto: Radek David, ŠN

Slovenská ombudsmanka pro zvířata věc postavila do světla, že národní park neumožňuje vstup na chráněná území pejskařům, že toto opatření trestá poctivé majitele psů, kteří návštěvní řád dodržují. Což je samozřejmě všeobecná pravda; většina slušných lidí vždy doplácí na bezohlednost nevychovaných hovádek, a to nejen v národních parcích.

Na druhé straně však nikdo nezakazuje vstup na vybraná území bez psa. Na území národních parků přece nevstupujeme jako do výběhu pro psy, ale za úplně jiným účelem. A psi přece nerozlišují, kde se proběhnou a vyvenčí. K tomu nepotřebují přísně chráněná území.

V této souvislosti mě napadá ještě další otázka na slovenskou ombudsmanku pro zvířata. Pokud vidí zákaz vstupu se psy do některých chráněných lokalit národního parku jako nepřiměřeně restriktivní, jak pohlíží na zákazy vstupu se psy: do letadel, na hrady a zámky, do kostelů, muzeí, obchodů s potravinami, do hotelů a penzionů (ubytovací zařízení se zákazem psů převažují a rok od roku jich přibývá), do mnoha městských parků a dalších. Zdůvodnění by mě opravdu zajímalo.

Radek DAVID

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.

xxx porn