Zdá se, že základní kámen „Šumavského národního lunaparku“, tak jak jej svého času postavil bývalý nejzarputilejší vizionář šumavské divočiny, pozdější ředitel Národního parku Šumava odvolaný za porušování zákonů a (nynější) „hlubocko-vltavský“ propagátor mcdonaldovské turistiky v lipenské části Šumavy – Jiří Mánek, byl usazen do pevné půdy. Začíná se dokonce i nabízet otázka: Pro koho vůbec ta EIA pracuje? Ať se na mě lidé z této instituce nezlobí, ale povolit v národním parku naprosto zbytečnou rozhlednu v místě, kde nikdy předtím žádná stavba nestála (Polom), k této úvaze nevyhnutně vede.
Je až zarážející, že některé z návrhů vůbec mohly projít rukama Správy Národního parku, aniž se z nich posuzovatelé nervově nezhroutili. Jak vidno, zdravotní újma žádná. Může to být ovšem tím, že na Správě šumavského parku věděli, že některé doslova šílenosti nemohou projít, a tak to chtěli mít jen úředně potvrzeno.
To je ovšem asi tak vše, co může omluvit skutečnost, že tolik (38) jakýchsi výmyslů, honosně nazvaných „projekty“, bylo Správou vůbec postoupeno k posouzení vlivu na životní prostředí EIA. Podle mne minimálně polovina z nich je snad již za hranicí zdravého rozumu. Samozřejmě, nikoliv z hlediska panelákové a komerční turistiky, ale z pohledu ochrany přírody a vůbec primárního poslání národního parku.
Odkaz
Modrý sloup pořád dokola
Tradičně největší diskuze se vede na téma povolení otevření cesty Luzenským údolím k Modrému sloupu. Cosi mi ale říká, že v tuto chvíli se vedou jen mediální proklamace v duchu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.
Domnívám se, že Rada parku, než by odsouhlasila reálnou a parkem nabízenou alternativu: otevření Luzenského údolí za další procenta rozšíření zóny přírodní, potažmo klidových území, raději obětuje Modrý sloup.
Naštěstí nebyl schválen soubor snad největších šílenosti (z pohledu ochrany nejcennější přírody) v samotném srdci Šumavy:
- Naučná stezka Modrava: Trampusův křížek – Široká – Březník
- Obnova veřejného využití cesty Březník – Roklanská chata – Na soutoku – Rokytka – Javoří Pila – Modrava
- Naučná stezka Modrava – Hraběcí most – Zbořený most – Na soutoku
- Proznačení turistické trasy: Hraběcí most – Zbořený most, Rokytka – Javoří Pila
- Roklanská chata jako horská bouda
- Obnova plavebních nádrží Rokytecká a Roklanská
jež nepochybně vznikal v časech, kdy Jiří Mánek bez odporu a do puntíku plnil přání vycházející z útrob Obecního úřadu na Modravě, a který měl jediný záměr a cíl. Hrůzostrašnou síť turistických tras v nejcitlivější oblasti národního parku, systematicky navazující na tu hlavní – cestu Luzenským údolím k Modrému sloupu. Případně to vše ještě „dokořenit“ hospodou v Roklanské chatě, po jejíž rekonstrukci by se – v rámci budoucí tradiční „salámové metody“ – ihned začalo volat.
Proč regulovat davy často neukázněných a hlučných návštěvníků již existujícím a „profláknutým“ asfaltovým koridorem kolem Modravského potoka (Novobřeznická cesta), když by bylo hezké ony davy ještě výrazně zvětšit a rozptýlit jejich rušivou činnost po celém jádrovém území s režimem nejpřísnější ochrany přírody, jenž má právě lidskému rušivému elementu bránit?
Na každé krtině rozhledna, nebo aspoň vyhlídková věž
Rozhlednové šílenství nepolevuje. Nestačí, že máme kdejaký kopec zahnojený mobilními vysílači, stezkami v korunách stromů a již stávajícími všelijakými rozhlednami, a tak voláme po dalších zbytečných pouťových atrakcích, a EIA to schvaluje.
Přesto, že Šumava, díky své malé geomorfologické členitosti, nenabízí žádné extra monumentální výhledy, jaké známe z Karpat či Alp, a je spíše krajinou intimních zákoutí či přírodních detailů, neustále má někdo potřebu volat po rozhlednách a vyhlídkách.
Nejde totiž o nic jiného, než jeden z mnoha způsobů, jak na domnělou, „jedinečnou atraktivitu“ nalákat další a další návštěvníky, kteří nakonec zjistí, že z často nevzhledné a krajinu narušující stavby nespatří zpravidla nic víc, než z nějaké nedaleké vyvýšeniny či z místa přímo pod ní. Prakticky i z většiny stávajících šumavských rozhleden vidíme stále jedno a totéž, pouze odněkud jsou Alpy, Roklan, Boubín, Velký Javor či Trojmezí blíž, odjinud dál anebo pod jiným úhlem. Nic víc.
Důvod požadavků o stavby dalších a zbytečných vyhlídkových míst v samotném centru národního parku anebo v blízkosti nejpřísněji chráněných lokalit je jediný: další nárůst, pro národní park – jako nejpřísněji chráněnou rezervaci, již skoro neúnosné a stávajícími prostředky nekontrolovatelné návštěvnosti.
Snad donebevolající zbytečností, pokud se zrealizuje, bude EIA nově schválená stavba vyhlídkové věže na území kamenného moře u Plešného jezera. Jakoby nestačilo, že se na moréně jedné z bývalých oáz šumavského klidu zcela nepochopitelně vybudoval jakýsi odpudivý odpočinkový areál pro řvoucí návštěvníky (navzdory zákazu vjezdu kol – často cyklisty), na něž v poklidu dozírají členové strážní služby NPŠ, usídlení o kousek vedle v nedávno postavené chatce.
A do toho ještě vyhlídková věž! Pouťový areál, jaký nemají ani v parčíku na Karlovském předmostí u Nuselského mostu v centru Prahy, kde, na rozdíl od přísně chráněné lokality národního parku, nesmíte jezdit na kolech, kolečkových bruslích ani venčit psy.
Novými cyklostezkami za krásnější a návštěvníkům podlézavější národní park
Se svým názorem a přesvědčením, že vstup na území národního parku by měl být zpoplatněn a – z logiky věci – umožněn pouze pěším turistům či návštěvníkům (i s větším podílem průvodcovství), a tomu odpovídat typ stezek, budu jednoznačně zařazen mezi extremisty a diskriminátory lidských práv, jimiž si český návštěvník národních parků mylně zdůvodňuje domněnku, že si na jejich území může dělat co chce a všichni si z něj musí sednout na zadek. Zatím, co se ve světě návštěvník národních parků podřizuje Přírodě, v šumavském parku je tomu přesně naopak.
Jistě není nic krásnějšího, než se procházet po národním parku, jež má být především výspou divoké přírody, po asfaltových či sypaných cestičkách, hezky s kočárkem, v lodičkách, sandálkách a pantoflích. A ještě lépe se tu projíždět na kolech, elektrokolech, elektrokoloběžkách, elektromotorkách, elektroskútrech, kolečkových bruslích či lyžích a jiných bizarních přibližovadlech, určených pro přesun líných lidí.
A přitom míjet les cedulek s upozorněním, že v lese mohou padat stromy. Jaký to div! Co tak podél silnic zapíchnout cedulky s varováním, že po nich může projet auto?
Třešničkou na dortu budiž cirkusárna v podobě vláčku k Černému jezeru. „Vždyť přece tam kdysi jezdil i autobus!“. Dost zvláštní zdůvodnění v místě národní přírodní rezervace. Zkrátka, v přírodě se pohybujeme na všem možném, jen ne, proboha, chodit zdravě po „svých“, což by mnohým návštěvníkům očividně prospělo nejvíce.
Záměrně nehovořím o pohybově omezených, kteří jediní by měli požívat výjimek. Ani Stromovka nenabízí pro pohyb takové panelákové pohodlí, jako šumavský národní park.
K již tak zbytečným cyklostezkám, budovaným už jen z rozmaru, postavme další a vymýšlejme i nové extra stezky pro marginální skupiny vyznavačů všelijakých úchylných monster, podporujících lenost.
Takže, co bude v další fázi cesty k Šumavskému národnímu lunaparku tématem posouzení EIA?
Vodní šlapadla a loďky na ledovcových jezerech? Stezky pro motorové čtyřkolky? Nějaký okruh pro terénní motorky či trasa pro šestidenní? (Řvoucí silniční motorky už jsou v NPŠ jako doma.). Nějaké stohektarové bojiště, aby si tu pár legračních pantátů mohlo hrát na vojáčky? Horolezecké terény na jezerních stěnách? Trasy pro sněžné skútry? Dálnice mezi zbytečnými návštěvními centry, k nimž by mohly přibýt další podobné mnohamilionové atrakce, jejichž jediným efektem je: „Jůůůůůůů…“? A lanovky, těch je přece na Šumavě taky jako šafránu! Zatím!
Nápadů, jak dále prznit největší českou přírodní rezervaci a dostat ji zcela pod taktovku těch, kdo z turistického ruchu nejvíce těží, je přehršel. Stačí to sepsat, zabalit do honosného názvu „projekt“ a předložit MŽP, které v národních parcích razí heslo: „Návštěvník (jako potencionální volič) a jeho panelákové pohodlí uprostřed divočiny, je prioritou!“.
Radek DAVID