Kniha vyšla již na podzim roku 2019 a chci se spíše podělit o dojmy, jež ve mně kromě rozšíření vědomostí zanechala. Téma husitství mě zajímá celoživotně. Osobně toto období vnímám jako velice důležitý článek nejen naší národní historie, ale bezesporu také v měřítku evropském.
Zcela nepochopitelné a odporné jsou právě snahy o novodobé překrucování (revizi) husitství do extrémně negativní podoby, nesmyslně až fantasmagoricky jej přirovnávající k německému fašismu či Islámskému státu.
Tuto absurdnost bych přirovnal k filmovému dokumentu z dílny National Geographic, popisující velkou tankovou bitvu u Kurska, která znamenala zásadní mezník v obratu druhé světové války. Film totiž může na nezasvěceného navodit dojem, jestli to nakonec nebyl Sovětský svaz, kdo největší válku v dějinách vyvolal.
Předesílám tedy hned v úvodu, že z mého popisu budou cítit prvky sounáležitosti s dobou, ve které Jan Žižka z Trocnova (později z Kalicha) žil a hrál významnou roli. To proto, že jsem dobu husitskou vždy považoval jako část českých dějin, na kterou bychom měli spíše být hrdi a nikoliv na ni – ať z neznalosti, nepochopení či jen ze zvyku dnešní doby – jako na vše české jedovatě plivat.
Reakce na novou knihu byly kladné
Představit dílo profesora Čorneje z pohledu knižní novinky v tuhle chvíli samozřejmě nelze. Proto se v maximální stručnosti zaměřím na mé osobní vnímání jejího obsahu, který je samozřejmě zásadní. Kromě pečlivého čtení Žižkovy biografie jsem se také zajímal o reakce na toto dílo.
Na straně těch ojedinělých a vyloženě nechutných reakcí vysoko vyčnívá zejména jedna, vedena snahou o dehonestaci nejen Žižkovy osobnosti. Se sprostotou sobě vlastní, sáhl šéfredaktor „kojzarovského“ plátku Fórum24 až ke kádrování autora knihy.
Nebudu spekulovat, zda Pavel Šafr knihu vůbec četl (při zjevné omezenosti jeho pohledu na husitství by to stejně ani nemělo význam), ani nebádám nad jeho znalostmi a erudicí stran historie, ke které se vyjadřuje.
Nepřehlédnutelný (pro něj typický) je právě jeho „kojzarovský“ postoj. Chybějící argumenty a znalosti nahrazuje arogancí a neomaleností; neváhá se pustit ani do kádrování a urážlivé dehonestace autora knihy. Prvky typické i pro jeho internetové noviny; kde schází argument, přichází sprostota.
Další skupinou „hodnotitelů“ díla je ta typická čecháčkovská parta diskutujících všeználků na sociálních sítích. Všude byli, všechno vědí nejlépe (až máte pocit, že jsou přímí pamětníci té doby), ač zpravidla tomu, k čemu se vyjadřují, vůbec nerozumí. Ti většinou končí svá diskusní angažmá ve chvíli, kdy po nich chcete poslat nějaký odkaz na jejich vlastní vědeckou tvorbu.
Spoustě lidí, kteří se k tomuto (nejen) období našich dějin vyjadřují, chybí totiž základní schopnost – vžít se do doby před více než 600 lety. Je totiž obrovskou chybou, hraničící s historickou negramotností, dívat se na husitskou dobu prizmatem doby dnešní.
Kdo neprokáže snahu pochopit středověk, jeho zákonitosti, pravidla, myšlení a mentalitu lidí, ten pak lehce podléhá absurdním snahám srovnávat husity s Islámským státem a Jana Žižku s Hitlerem, Stalinem či dokonce Bin Ládinem. Říkat o Žižkovi, že byl hromadným vrahem je totéž, jako kdyby tento termín používali Francouzi vůči národem obdivovanému Napoleonovi.
„Neskrývám, že jsem práci napsal především pro české publikum, k němuž promlouvám celý život. Téma samotné sotva niterně osloví zahraničního čtenáře, pokud nemá k husitství, k českým dějinám a k českému prostředí hlubší vztah. I když jsem „neobsluhoval anglického krále“, dokážu ve svém věku bezpečně předpovědět, kdo knížku pochválí, kdo ji odmítne… Starobní důchodce se ale těší svobodě a „dobové tance“ ho nemusí trápit.“
Petr Čornej
Co vlastně o Janu Žižkovi víme?
Kromě snahy vžít se do tehdejší doby je nutné si v první řadě uvědomit, že o Janu Žižkovi neexistují téměř žádné autentické materiály. Žižkou osobně pořízených dokumentů existuje pouze osm listů (diktovaných kaplanu či úředníkovi) a zůstal po něm Vojenský řád. Už jen s vědomím této skutečnosti musí člověk nad dílem Petra Čorneje setrvat v úžasu.
Přibližně 60 let Žižkova života je zahaleno informačním stínem. Velké množství popisovaných událostí z jeho mládí a zrání se odehrává v rovině pravděpodobnosti a odhadů či předpokladů. V podstatně více historických pramenech se Jan Žižka objevuje až od začátku husitské revoluce v roce 1419.
Konec konců ani přesně nevíme, kdy se Jan Žižka narodil (vědci se nejčastěji přiklání k údaji kolem roku 1360). Dokonce není možné přesně určit, na kterém místě v blízkém okolí jihočeského Trocnova. Stejně tak není zřejmé jeho vzdělání. Zda vůbec uměl číst a psát; že uměl číst, se pouze předpokládá či usuzuje. Vůbec není známá Žižkova podoba, což vede k rozmanité škále jeho vyobrazení.
V letech 1384 – 1406 se o něm neví vůbec nic. Trochu světla se vynořuje poprvé až v jeho kmetském věku někdy od roku 1409. Žižkova největší sláva přichází teprve v době, kdy lidé pomýšlí na zasloužený odpočinek a chystají se do důchodu. Hejtmana Žižku proslaví až posledních 5 let jeho života.
Do doby počátků husitské revoluce (ostatně ani v jejím průběhu) autor Žižku nelíčí jako nějakého svatouška. Ovšem takový styl života (lapkové, nájemní vojáci, žoldáci apod.) nižších nemajetných šlechticů (zemanů) byl ve středověké Evropě vcelku běžný. Žižka se nikterak nevymykal standardu doby. Autor knihy se domnívá, že sloužil porůznu v cizích službách, kde dosáhl jistého postavení.
„Žižku i husitství jsem usiloval vyložit zevnitř, oproštěn (byť to v úplnosti není možné) od projektování současných problémů do dávné, neopakovatelné i jedinečné minulosti, dobře si vědom toho, jak nedozírné škody způsobily při hodnocení husitství vyhraněné ideologické přístupy rozmanitého zaměření.“
Petr Čornej
Jak pohlížet na informace podávané čtenáři?
Většina informací podávaných v knize má původ v neskutečně složité skládačce splétané z tisíců pramínků a pramenů. Pracného vyhledávání po archivech, v kronikách či soukromých archivech různých nadšenců a badatelů. Seznam odkazů na různé prameny tvoří téměř čtvrtinu obsahu knihy.
Autentických dokumentů z per pamětníků té doby i jednotlivých událostí je poskrovnu. Pozdější (byť četné) písemné prameny, pocházející z různých spisů, kronik i z děl historiků pozdější doby (kronikář Václav Hájek z Libočan, František Palacký, Josef Pekař a desítky dalších), Petr Čornej vzájemně porovnává a vyhodnocuje, neb se často v popisu stejného děje (někdy více, jindy méně) rozcházejí.
Pozice erudovaného historika a badatele mu umožňuje mnoho údajů poopravit, zvěrohodnit (i naopak zpochybnit) nebo se jen přiblížit pravdě. Slova: „pravděpodobně, možná, zřejmě, odhadujeme, domníváme se apod.“, však v knize jednoznačně převažují.
Základem je pochopit tehdejší dobu
Petr Čornej se od začátku snaží vnímání čtenáře dostat do souladu s tehdejší dobou. Činí tak při každé příležitosti. Jana Žižku a jeho „boží bojovníky“, stejně jako „křižáky“ nelze vůbec srovnávat s masovými vrahy, jak tu a tam zaznívá v novodobém a nesprávném přirovnání. Lidé té doby byli hluboce věřícími. Obě strany jednaly ve jménu nejvyšší pravdy a ten boj měl svá pravidla, regule.
Husitské války nebyly válkami kořistnickými ani genocidními. Obě znesvářené strany bojovaly za prosazení svého pojetí víry a svůj výklad božích zákonů. Dogmaticky se držely svého pohledu na Starý a Nový zákon. Husité své zásady víry ukotvili ve čtyřech pražských artikulích, to byl jejich program, který se snažili nekompromisně naplňovat. Nešlo-li to po dobrém, prosazovali jej mečem.
V té době zcela normální a běžný jev. Proto ten důraz na pochopení doby. Husitské boje za pravdu boží se nijak nelišily od ostatních válek ve středověké Evropě. Naopak, jak byli husité (a zejména Jan Žižka) v boji za prosazení Husova výkladu božího zákona (až krutě) nekompromisní, v něčem byli zase ohleduplnější.
Na rozdíl od křižáckých vojáků, kteří na husity ovládaném území bezhlavě a nekompromisně plenili vše, znásilňovali a zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku, husité nepoužívali násilí na ženách a dětech.
Závěrem
Myslím, že z mého pohledu bylo řečeno vše. Záměrem nebyl podrobný popis obsahu knihy, ale snaha doporučit zájemcům o tuto část naší historie, spojenou především s životem a působením tehdejšího a doposud respektovaného vojenského génia té doby – Jana Žižky, knihu si pořídit a přečíst.
Vzhledem k obrovskému množství informací, jež taková díla obsahují, není jednoduché, a ne vždy se jejich autorům podaří upoutat pozornost čtenáře čtivostí. V tomto případě klobouk dolů.
Kniha je prostá jakýkoliv fabulací a nadnesených frází. Autor se přísně drží faktů. Z pramenů, které o stejné události vypovídají různě, se snaží dát dohromady tu nejvěrohodnější verzi ovšem se zdůrazněním, že se nejedná o přesný popis, ale více či méně pravděpodobný.
Dopracovává se vždy k logickému úsudku, vycházejíc při tom ze svých bohatých znalostí tématu. Navíc popisuje spousty tehdejších událostí v širším historickém kontextu.
Srovnávat a posuzovat tendenční informace z kronik, ve stovkách a tisících dokumentech hledat v různých dobových tvarech pojem „Jan Žižka“, chytat se každého podobenství jména „Jan„, bádat a hledat důkazy, zda patřilo našemu hrdinovi. Dávat reálnou podobu mnohdy nadneseným a pokaždé jiným počtům bojovníků válčících stran v knize uváděných bitvách. Již poněkolikáté před panem Čornejem smekám.
„Splnil jsem úkol, k němuž mě předurčily sudičky a který jsem chápal jako svou povinnost od dětských let. Nebylo zbytí. Křest jsem obdržel v Církvi československé (husitské), příznačně ve sboru Jana Žižky na pražském Žižkově. Můj děda z matčiny strany pocházel ze vsi nedaleko Sudoměře a nejčastějším místem mých her byl Vítkov.“
Petr Čornej
Radek DAVID
Poznámky
Titul: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka
Autor: Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc
Rok vydání: 2019
Vydalo: Nakladatelství Paseka
Počet stran: 856
Cena: cca 620 až 750 Kč