Po pravdě řečeno, první kroky k přelomové změně vztahu státu k národním parkům jsem očekával již po zvolení paní Zuzany Čaputové prezidentkou. Téma ochrany přírody v jejim volebním programu, přiznám se, bylo pouze to jediné co mě oslovilo. Její vize okamžitého vyhlášení poloviny území národních parků za bezzásahová s nejbližším cílem jejich rozšíření na 75 procent, mě dokonce přímo okouzlila.
Jenže, paní Čaputová je ve funkci druhý rok a jak se tak procházím slovenskými národními parky, na přípravy k vyhlášení padesátiprocentní bezzásahovosti to vskutku moc nevypadá.
Jedním z hlavních důvodů, proč to ani nejde, je systém (spíš nesystém) v organizaci a řízení ochrany přírody na Slovensku, jež nemá daleko k anarchii.
V tomto směru také žádný posun, zato barva roušky a šatů paní prezidentce ladí dokonale a vše jí padne jako ulité.
Těžbou zdevastované doliny Tater, s brutálně vymydlenými svahy, musí přinutit k pláči i návštěvníka, jež doposud naivně věří tlachání dřevorubců ze Štátných lesov TANAPu, že motorová pila a harvestor jsou nejlepšími „lékaři“ tatranských lesů.
Je velice „působivé“ číst z informačních tabulí, během cesty probouzející se Roháčskou dolinou, srdcervoucí informace o tom, jak současní lesní hospodáři, jako jediní správní, mají na srdci ochranu tatranské přírody.
Zvláště, doprovází-li vás při čtení podmanivá „symfonie“ komponovaná z rámusu motorových pil a motorů zaolejovaných prastarých „lakatošů“, linoucí se člověku do uší od Studeného potoka.
Totálně vyrubané doliny Nízkých Tater, a ty největší z nich nechutně zahnojené obřími lyžařskými areály, jejichž zazobaní majitelé nevědí kdy je dost a žádají o další rozšíření, si o vyhlášení 50 procentní bezzásahovosti mohou také nechat jen zdát.
Nedávno brutálně vyholená Vrátná dolina na území NP Malá Fatra, navíc zaneřáděná snobskou a nevkusnou výstavbou rodinných objektů žilinských papalášů, takových regionálních Kočnerů, také nezanechá oko návštěvníka suché.
Vždyť tu hrůzu musela paní prezidentka při loňské návštěvě Malé Fatry vidět na vlastní oči. Nebo ty „na drn“ vymýcené a každého půl roku se rozšiřující holiny na svazích Velkého Rozsutce a Poľudňového grúně.
Jde na tomto letitém a hluboce zakořeněném stavu ještě něco změnit? Musí to jít! V zájmu zachování překrásné slovenské přírody
Mnozí slovenští ochránci přírody by jako vzor pro fungování zdejších národních parků použili modely nejbližších sousedů, zejména z České republiky. Je to sice hezké, zároveň ovšem velmi ošidné.
Národní parky české republiky mají modernější a legislativně bezesporu nesrovnatelně pevnější ukotvení. Ovšem ve své podstatě a výsledcích setrvávají na stavu z doby jejich založení. Developerská výstavba se v nich rozšiřuje nesrovnatelně rychleji, než území ponechána přirozeným procesům.
Bráno optikou běžného návštěvníka národního parku, kterého zákulisí tohoto dění nezajímá (on si přijel jen užít), na první pohled není mezi slovenskými a českými parky rozdíl prakticky žádný. Samozřejmě, také vizuálně nelze srovnávat hory majestátného Karpatského oblouku s českými regionálními geomorfologickými celky.
Z osobních zkušeností (ve slovenských NP trávím ročně poměrně dost dnů a týdnů) však vnímám hned několik zásadních rozdílů. Správy slovenských národních parků mají, oproti českým, pravomoci opravdu spíše směšné. Ovšem i v okleštěném rámci toho co mohou, si na území slovenských rezervací připadáte jako v národním parku více, než u nás.
V čem mají slovenské parky navrch?
Přísnější návštěvní řády (Např. časově vymezená – denní i sezónní – doba pobytu na turistických trasách, všeobecný zákaz vstupu mimo značené trasy, přesně vymezený a definovaný prostor pro sběr lesních plodů, přesně stanovena pravidla pro bivakování, striktně stanovený způsob vodění psů). Nově také zákaz vstupu se psy do nejpřísněji chráněných přírodních zón.
Nejsou zamořeny asfaltovými cyklostezkami a chodníky, budovanými jen z rozmařilosti.
Na zákazy a omezení jsou návštěvníci průběžně upozorňování cedulemi přímo v terénu; na parkovištích, po trasách, na odpočinkových místech. V České republice takřka nevídaný jev.
Návštěvník se tu pohybuje na vlastní nebezpečí; platí, že návštěvník se podřizuje přírodě a ne naopak, jak je tomu v českých národních parcích.
Co slovenské parky znehodnocuje a ohrožuje?
Jednoznačně a zásadně – kumulace živelné rekreace do přírodně atraktivních lokalit, započatá již v dobách socialismu, zažívající za poslední roky vrcholnou renesanci.
V České republice se to týká hlavně Krkonošského národního parku a jeho „disneylandovský“ trend rychle dohání i Šumava.
Výstavba obřích odborářských rekreačních zón a zařízení byla základním kamenem dnešního velkého problému – předimenzované a nekontrolovatelné návštěvnosti. To bude mít (v případě ponechání svému osudu) do budoucna doslova zničující vliv na přírodu národních parků.
Snaha (mnohde realizovaná) o drastické megalomanské rozšiřování těchto komodit a jejich přetváření v nevkusné lunaparkové areály, které všeobecně do přírody nepatří, natož na území národního parku.
Budování dalších a zbytečných zařízení „pouťového“ typu v rámci primitivní komercionalizace území: vyhlídkové věže, rozhledny na každé krtině, stezky v korunách stromů a bůhví kam ještě, bobové dráhy, lanová centra, v přírodě naprosto zbytečná volnočasová infrastruktura vystavěná kolem hotelů a další.
V neposlední řadě snaha o kýčové rekonstrukce starých skromných horských chat (mnohdy vlastněných všelijakými papaláši) v ochranářsky citlivých lokalitách.
Nejnověji například kauza chaty Pod Chlebom v NP Malá Fatra či připravovaný projekt na obří lyžařský areál v Demänovské dolině (NP Nízké Tatry) a mnoho dalších. Také neustálé tlaky obnovit výstavbu již dávno zaniklých horských chat v dnešních srdcích NP (např. chata Pod Rozsutcom aj.).
Co máme společné?
Na územích NP se zcela bez skrupulí a bezohledně brutálně těží. Na Šumavě je to dotaženo do takových absurdit, že těžba dřeva se stává jedním z významných zdrojů financování národního parku.
Katastrální území obcí v teritoriu parků jsou trvale devastována maloměšťáckou a nevkusnou zástavbou (katalogovou architekturou) s prvky nepatřičné pouťové a „mcdonaldovské“ infrastruktury pro návštěvníky.
Co se týká developerského řádění na území národních parků, jsou na tom (navzdory výrazně větším pravomocem proti tomu zasáhnout) ty české úplně stejně zoufale, jako na Slovensku.
Ukazuje se, že z hlediska perspektivy dlouhodobě správně fungujících národních parků je naprosto škodlivým prvkem podřízenost vedení správ rezervací politické moci v zemi.
Pokud nebudou ředitelé správ parků spadat pod dikci zákona o státní službě, nepohne se s problémy ani o metr.
V reálu totiž výrazně chod národních parků ovlivňují výsledky každých parlamentních voleb.
Ředitelům se tím časový horizont, a také chuť, motivace či entuziasmus něco pořádného dělat, krátí na dobu čtyř let, a to ještě za předpokladu, že nebudou klást odpor politickým rozhodnutím či komerčním a soukromým zájmům vlivných papalášů, kterých je na území některých parků neúnosný přetlak.
Legislativní postavení slovenských národních parků
Jakou mají vedení národních parků na Slovensku legislativní oporu? Jaké jsou jejich pravomoci? Pokud bych zvolil velice stručnou, však vyčerpávající, odpověď, pak se oprávněně domnívám, že na úrovni asi tak přírodopisného kroužku.
Pro ukázku cituji z níže odkazovaného článku: „Riaditelia národných parkov majú malé právomoci, nemôžu sami kúpiť ani kancelársky či toaletný papier, vedenie ide cestou centralizácie. Riaditeľ národného parku sa najnovšie bez schválenia nemôže ani vyjadriť pre médiá.“, píše autorka Soňa Mäkká
Správy slovenských národních parků nejsou samostatnými subjekty, nemají statut orgánů státní správy a zcela nepochopitelně spadají pod orgán Štátnej ochrany prírody, což dokonce ani nebyl plánovaný záměr, prostě to tak nějak dopadlo.
Státní pozemky na území NP spravují Štátné lesy (v Tatrách Štátne lesy TANAPu), které na nich hospodaří jako samostatná instituce, podřízená Ministerstvu poľnohospodárstva (zemědělství).
To v praxi znamená, že národní parky, podřízené Štátnej ochrane prírody, a ta Ministerstvu životního prostředí, jsou vlastně v područí státních lesů.
Skutečnost, kdy návštěvní řády NP vydává a schvaluje příslušný okresní úřad, podřízený Ministerstvu vnitra, je už pouhou „třešničkou na dortu“! Jak asi může takový organizační legislativní „guláš“ v praxi fungovat?
Co tedy zásadně a co nejrychleji změnit?
Správy národních parků přímo podřídit Ministerstvu životního prostředí. Tím pod tento rezort a správy parků převést i státní pozemky, jež doposud spadají pod Ministerstvo zemědělství (Štátne lesy). Životní prostředí by mělo také plně financovat chod národních parků. Toto jsou naprosto zásadní kroky!
Do organizační složky správ NP začlenit odbory státní správy. Bez jejich souhlasu nebude možné provádět jakékoliv zásahy, jež by byly v rozporu s posláním NP, potažmo zákonem o ochraně přírody a krajiny. Stejná pravomoc se týká pro vydávání závazných stanovisek v případě stavebních řízení apod.
Hospodářské úkoly na území národních parků plní lesní personál, začleněný do organizační složky v rámci struktury správy parku. Jakékoliv záměry na pozemcích, jež jsou v majetku soukromých či obecních (urbárske) subjektů, ale ležících na území národních parků, musí ve správním řízení odsouhlasit správy NP.
Pokud na Slovensku přistoupí k českému vzoru zřízením tzv. „rad národních parků„, jako poradního sboru ředitele, pak je potřeba funkci a složení tohoto institutu řešit velice uvážlivě.
Zejména v tom smyslu, aby se z ní nestal orgán na házení klacků pod nohy vedení parku, jako je tomu po celou dobu například u Národního parku Šumava. Tam si (často střídající se) ředitelé parku do této rady postupně nadelegovali některé lidi, kteří by NP nejraději zrušili.
Nezanedbat strategickou otázku postavení obcí na území národních parků. Vzhledem k tomu, jaký obrovský problém do budoucna znamenalo rozhodnutí o začlenění obcí do národního parku na Šumavě, bych se této variantě velkou oklikou vyhnul.
Ředitel NP by měl mít, jak je autorkou nastíněno v odkazovaném článku, co nejširší pravomoci; s orgány obcí, měst či krajů vést jednání pouze v případě, kde se mohou bezprostředně střetávat zájmy ochrany přírody se zákonnými zájmy těchto institucí.
Jenže, tak to bohužel nefunguje ani v České republice. Orgány samospráv, často provázané s lidmi, jež mají na území parků osobní či komerční zájmy, lobbisty apod., vyvíjí snahy národnímu parku diktovat, ve snaze upřednostnit tyto zájmy před ochranou přírody. Typickým a nejčerstvějším příkladem budiž nové zonace.
Funkci ředitele národního parku zařadit pod dikci zákona o státní službě. Vedení správ národních parků a způsob péče (management) o park, se má řídit kvalitním dlouhodobým plánem péče. Nikoliv volebními programy a zákulisními zájmy politických stran a politiků všech úrovní. Platí i pro ČR.
Strážní služba by měla mít pravomoc státní policie a používat statut veřejného činitele. Po tomto řešení se dlouhodobě volá i u nás. Zejména posledních několik let, kdy členové strážní služby bývají dokonce i fyzicky napadání arogantními návštěvníky.
Vstup do národního parku by měl být zpoplatněn, a to i v ČR. Stejně tak by se měl řešit režim provozu motorových vozidel vytýčením hranic maximálních limitů – emise, hlučnost (zejména motocykly) apod.
Kategorie území zařazených do stupně chráněných krajinných oblastí, by měly spadat do podřízenosti Státní ochrany přírody. V případě, kdy je CHKO součástí území národního parku, kde tvoří tzv. ochranné pásmo, měla by být organizační součástí Správy příslušného NP.
Své poznatky si dovoluji předložit na základě skromných znalostí z chodu největšího, mediálně nejznámějšího a nejkontroverznějšího Národního parku Šumava. Ten je doslova manifestací všech kladů i nešvarů, jež se mohou během existence této instituce vyskytnout. Snažil jsem se svůj pohled maximálně zestručnit, psát bych o tom mohl desítky stránek. To ale nebylo mým cílem.
Radek DAVID