Návrhy nových zonací jsou spíše výsledkem dlouhodobého selhávání institutu národního parku v České republice

Téměř dva roky po novele zákona o ochraně přírody a krajiny přichází naše čtyři národní parky s návrhem nových zonací, aby tak dostáli liteře zákona. Zmíněná novela – mimo jiné – ruší stávající členění území národních parků do tří zón a nově zavádí čtyřstupňový systém. Z tiskových zpráv – i z prvních mediálních ohlasů – je jasné, že návrhy nových zonací ještě prohloubí stávající spory mezi správami národních parků, obcemi na jejich území a zastánci komerčního využití každého metru rezervací. Řeč je hlavně o dvou větších parcích – Krkonošském národním parku a Národním parku Šumava.

Na sklonku loňského roku jsem se při pobytu v Západních Tatrách zaposlouchal do večerní televizní debaty k připravované novele zákona o ochraně přírody a krajiny mému srdci nejbližších sousedů. Protějškem jakéhosi dřevorubce z vedení největšího devastátora slovenských chráněných území – Štátnych lesov SR, byl známý ekolog a dokumentarista Erik Baláž. Jeden z jeho filmů – Vlčie hory (NP Poloniny, Bukovské vrchy), byl zařazen i do programové nabídky televize společnosti National Geographic.
Erik Baláž hovořil také o tom, že Slovensko sice má devět národních parků, ale ve skutečnosti se o žádné národní parky nejedná, protože se v nich a k nim, jako k národním parkům, nechováme.
Totéž můžeme říct i o vztahu k národním parkům v České republice. My si prostě na národní parky jenom hrajeme. Již dříve se přiléhavě hovořilo o „etiketním podvodu“. A něco na tom bude, respektive – odpovědní nás o opaku přesvědčují jen velice plíživě, pokud vůbec.

Nově zavedené „zóny přírodní “ (přibližně současné I. zóny), tedy území ponechaná plně v péči přírody, jsou alfou a omegou národních parků. Kvůli maximálnímu zachování unikátních a cenných území, začleněných do přírodních zón, jejich rozšiřování a přísné ochraně se národní parky vyhlašují. Sedmadvacet (navrhovaných!) procent přírodní zóny na území Národního parku Šumava a pouhých dvacet procent v případě Krkonošského národního parku je opravdu výsměchem. Po několika desítkách let existence těchto rezervací můžeme o tomto výsledku hovořit spíše jako o parodii na národní parky.
V případě Národního parku Šumava je velkým kladem, že nový návrh zonace ve velké míře alespoň sceluje území stávajících I. zón, přibližně do podoby, jež platila od založení parku do roku 1995, než je trestuhodně rozparceloval na desítky menších fragmentů bývalý ředitel a tvůrce známých šumavských holin Ivan Žlábek.

Dalo by se namítnout, že další stupeň (B), zóna přírodě blízká, společně se zónou přírodní, dostává rozlohou národní parky do situace, kdy nejcennější plochy budou tvořit (plus mínus) polovinu území parků (v NP Podyjí 60%). Ovšem v těchto „béčkových“ zónách bude možné zasahovat. Sice za přísných podmínek a výjimečně, ale – znáte to.

Někomu na míru šité územní plány a potažmo kdejaké developerské projekty na území národních parků, tyto oblasti nevkusně zahnojují a degradují nesrovnatelně rychleji a plošněji, než prvky jsoucí primárním posláním rezervací – rozšiřování a ochrana nejcennějších přírodních území před rozpínavostí, nenažraností a bezohledností člověka. O něco málo lépe jsou na tom dva menší parky – České Švýcarsko a Podyjí. Tam je ovšem tlak na pozemky a komercionalizaci území – také vzhledem k rozloze – menší (možná méně viditelný) než na Šumavě a v Krkonoších.

Na tiskových zprávách našich národních parků o připravované zonaci ještě ani nestačil „zavadnout inkoust“ a starostové některých obcí již spustili tradiční povyk (Pec pod Sněžkou, Kvilda, Borová Lada.). Ostatně, jako vždy, a dnes už v podstatě tak nějak z principu a nesmyslně vymýšlí útrapy, jež by případné schválení navrhované rozlohy nových zón obcím přineslo.

Zatím, co se třeba Národní park Bavorský les, za tři desítky let své existence, úspěšně a otevřeně (!) dopracovával k 75 procentní ploše území volně ponechaných na „pospas“ přírodním živlům, a dnes tato území převažují na více jak polovině parku, na české straně Šumavy se za srovnatelné období trvání instituce potácíme kolem trapných a ostudných pětadvaceti procent. A to se ještě mnoha „odborníkům“, od Hradu přes parlamenty až po městské a obecní úřady, zdá zbytečně moc.

Podle Správy NP Šumava má být rušení přezimujících živočichů lyžaři vrcholným zážitkem

tiskové zprávy Národního parku Šumava, se kterou se Správa našeho největšího parku vytasila dne 22. 1. 2019, a následným výkladem nové zonace v otázkách a odpovědích na webu NPŠ mám pocit, že největší starostí instituce nejpřísnější ochrany šumavské přírody, je zachování zcela zbytečných a nabubřelých služeb pro rozmachané návštěvníky. Na ty opravdu skalní milovníky Šumavy, co v národním parku nehledají škálu nesmyslných a sem nepatřících atrakcí, ale v první řadě klid, nedotčenou přírodu a respektují pravidla, se nikdo zase až tak moc neohlíží.
V českých národních parcích a chráněných oblastech se nijak vehementně neprosazuje metoda přizpůsobení se návštěvníka přírodě. Spíš pravý opak, zacházející často až za hranici únosnosti.

Mezi těmi bizarnějšími „úlety“ Správy NPŠ jmenujme:

  • Garance umožnění volného pohybu návštěvníků na maximální ploše území parku (již dnes na 87%!), což je v rámci národních parků světová kuriozita! Běžná praxe je, že se pohyb v národních parcích omezuje pouze na značené turistické trasy, a to (třeba na Slovensku) ještě v časově přesně vymezené denní době.
  • Volný sběr lesních plodů pro „vlastní potřebu“. Přičemž nikde – ani ve značně bezzubém, nejednoznačném a veskrze formálním návštěvním řádu NPŠ  – není vymezeno, jaké může mít ona „vlastní potřeba“ hranice. Pro někoho může vlastní potřeba představovat hrst borůvek či košík hub, pro jiného pět kýblů borůvek a třeba vanu hub. Opět poukazuji na běžnou praxi z jiných parků, kde se lesní plody na území rezervace zpravidla nesmí sbírat vůbec anebo jen do určité maximální vzdálenosti od značené turistické trasy.
  • Garance zachování sítě lyžařských tras. Předně, již mnoho let mi není jasné, proč se Správa NPŠ vůbec stará o lyžařské trasy a jejich uživatele z pohledu komfortního užívání. Je doslova zarážející, že dokonce i v zónách přírodních, neboť – podle textu NPŠ – je projížďka zimní divočinou (a s tím spojené rušení živočichů v jejich zimovištích – pozn. aut.) – považována za zážitek, který chce orgán nejpřísnější ochrany přírody návštěvníkům trvale nabízet!
    Úlohu instituce ochrany přírody bych v tomto směru viděl spíše v opaku, tedy usilovné snaze o zachování klidného a nerušeného prostředí pro skutečné obyvatele Šumavy (ty z živočišné říše) alespoň v zimních měsících.
Zdroj: webové stránky NP Šumava (2. 2. 2019).

Národní parky nemohou a nesmí být (formou bezbřehých úliteb návštěvníkům) prostorem a prostředkem k získávání volebních preferencí!

Nové zonace mají zůstat netknuty po dobu 15 let. Pak se uvidí!

Zajímavé ovšem bude sledovat, jak správy národních parků přistoupí právě k úplně nejcitlivějším biotopům. V současnosti projednávaný čtyřstupňový systém zonací je prezentován jako opatření v oblasti péče o jednotlivý stupeň území, nestanovuje režim pohybu v nich. Režim vstupu ovlivní až tzv. „klidová území“, jež budou vyhlášena po schválení zonace.

A tam se dá očekávat ještě větší střet. Pokud budeme optimističtí a definitivně nezlomíme nad správami NP hůl, pak můžeme doufat, že jejich snaha bude směřovat k co nejrozsáhlejšímu vytýčení klidových území.
Klidová území budou, stejně jako nová zonace, rovněž předmětem projednávání v Radách národních parků. V těchto jakýchsi „poradních sborech“, mimo jiné, zasedají také mnohé persony, na něž potřeba nejcitlivější ochrany přírody, obnášející zákazy vstupu, působí jako červený hadr na býka: místní podnikatelé, někteří starostové a další „odborníci“, jež by národní parky nejraději vymazali z mapy.
Za stávající legislativní situace, kdy se k výsostně odborným tématům mají vyjadřovat ekologicky negramotní jedinci (často s osobními zájmy na opaku), se dá očekávat opravdu boj. Znovu podotýkám, že vyhrocená debata se dá předpokládat zejména u šumavského a krkonošského parku.

V současné situaci, bohužel, nikdo z šéfů Správ NP nemá a asi mít nebude mít tolik kuráže, aby řekl: „V tuto chvíli chceme pro náš park aspoň 50 procentní plochu území ponechaného pouze Přírodě!“. (Přitom se bezzásahovost, například v šumavském parku, byť na rozkouskovaném území, na polovině plochy prakticky realizuje již dnes! Stejného názoru je i Hnutí DUHA – viz. tisková zpráva.).
Naopak, v každém zdůvodňovacím textu (vymyšlené otázky) k nové zonaci se na webu jak šumavského, tak krkonošského národního parku zarputile dušují, že nová zonace (Nedej Bože!) v ŽÁDNÉM případě neznamená rozšíření stávajících I. zón. Takže, když ne instituce nejvyššího stupně ochrany přírody, kdo tedy?!
Ptám se proto s Erikem Balážem: Na co tedy národní parky máme, když ani nedokážeme, nechceme chápat a prosazovat (A když, tak jen velice těžce a pomalu.) jejich základní poslání?“ 

Závěrem

S přihlédnutím k faktu, že ochrana přírodního bohatství je – na rozdíl od komerčních zájmů a návštěvnických atrakcí – hodnota chráněná v ústavní rovině, se domnívám, že rozhodnutí o velikosti území národního parku, ponechaném zcela přirozenému vývoji, by mělo být plně v kompetenci pouze orgánů ochrany přírody.

Jak tedy předejít tomu, abychom byli uchráněni po několik desetiletí trvajícím nekonečným diskuzím o podstatě, podobě a fungování národních parků? Primárním řešením, podle mne, zůstává varianta vyjmutí obcí z území NP. Finanční prostředky na kompenzaci, kterou by tento akt zahrnoval, by se jistě našly. Například miliardy vyházené za gulášovou a populistickou politiku, třeba v podobě marnotratných dotací jízdného ve veřejné hromadné dopravě.

Pokud ovšem půjde vše jako doposud, pak se po 15 letém moratoriu na schválené zonace dočkáme rozhodnutí o zmenšení nejpřísněji chráněných území spíše, než, skutečnému národnímu parku odpovídajícímu zvětšení třeba na těch kýžených pětasedmdesát procent.

Radek DAVID

Krkonošský národní parkNárodní park České ŠvýcarskoNárodní park PodyjíNárodní park ŠumavaZonace
Comments (0)
Add Comment