Úvaha nad rozpory fotografie s historickým popisem události.
Odmyslíme-li spekulace o etice a nadprůměrně razantní akci, vedoucí k ulovení domněle posledního šumavského medvěda(1), k jehož odstřelu se, podle dobových svědectví a popisů z podnětu knížete Jana Adolfa II. Schwarzenberga (kolem r. 1850), vypravilo (11. – 13. 11. 1856) více než 100 lovců, střelců a nadhaněčů a která byla paradoxně v rozporu se stanoviskem knížete, snad předka Jana Adolfa II. („Knížeti by nebylo milé, kdyby všichni medvědi byli postříleni a jejich rod v tamních lesích vyhuben byl“, in: Vodák, L: Šumavští medvědi…str.32), je nyní vysoce aktuální zamyšlení nad údajnou fotografií této události. Ta se v souvislosti s obecněji známou psanou historií bez bližšího popisu objevila a stále více vyskytuje na internetu(2).
Fotografie je také vyvěšena bez písemného popisu v hospůdce U Němečků, nacházející se v osadě Dobrá u Stožce. Jde pravděpodobně o původní zdroj všech odvozených kolujících kopií, včetně internetu. Fotografii daroval p. Janu Němečkovi kolem r. 1970 občan z Horní Vltavice příjmením Michl. Byl „nimrodem“ a sbíral vše možné o Šumavě, myslivosti a lovu. Bohužel, již před lety zemřel na „klíšťovku“ a stavení v Horní Vltavici bylo prodáno(3).
Můžeme vynechat obsáhlejší popisy, detaily a komentáře události. Omezme se pouze na části soudobých svědectví účastníků lovu, ale i současných propagačních popisů události z nich odvozených. Motivem a důvodem medvědího honu byla prý tehdy obava knížete, že poslední medvědice (vážící po ulovení 230 Pfuntů (liber), přepočteno na současné hmotnostní jednotky 115 kg) někde pojde, nebo bude střelena pytláky a jako trofej přijde nazmar.
Proto prý rozhodl o jejím ulovení a umístění do prestižní expozice loveckého zámečku Ohrada u Hluboké. Sám se však lovu nezúčastnil. Šťastným střelcem, který zvíře složil druhou ranou na komoru, se stal lesní strážce z chalupy v černoleském revíru Johann Jungwirth,vulgo Hüttenhansl.
Mezi dochovanými popisy účastníků a svědků o události v čase ulovení je i vylíčení nepříznivého počasí – sněhové bouře: „Nahánělo se ve vánici…bylo to v 1 hodinu odpoledne…počasí během tohoto lovu bylo strašlivé, bouře bičovala polesím hrozně, rachot vyvrácených a částečně zlomených stromů byl k neposlouchání, sníh se sypal v proudech a přinášel takovou tmu, že nebylo na 10 kroků vidět… Medvědice byla pak na saních dovezena do želnavské myslivny a odtud dne 16.11. do Horní Plané, kde byla u Grünweberovy hospody přeložena na další saně směrem na Krumlov a Hlubokou.“
Z popisu a dopravy úlovku na saních vyplývá, že na Šumavě ležela vysoká sněhová pokrývka, která však na inkriminované fotografii není patrná. Zcela chybí. Snímek byl sice pořízen mezi horskými lesy, snad šumavskými, ale na místě, kde není po sněhové pokrývce ani památky.
Alternativa, že byla pořízena až dodatečně, za příznivějších podmínek a hlavně za přítomnosti knížete Schwarzenberga, který na původním honu chyběl, není tedy vyloučena. Důvodem k pozdějšímu pořízení snímku také mohla být obtížnost a těžkopádnost dopravy fotografových pomůcek a nemožnost fotografování v původně obtížných povětrnostních podmínkách.
Na fotografii je údajně vlevo samotný kníže, uprostřed úspěšný střelec Jungwirth se svým psem, který na honu rovněž původně chyběl a „fořt“ dnes nezjištěného jména(4). Otázkou také je, zdali k aranžování fotografie posloužila „poslední medvědice“ Dáša, nebo jiný, později ulovený medvěd(5).
V pozůstalosti po Johannu Jungwirthovi, po ulovení „želnavské medvědice“ přezdívanému Bärenhansel (Medvědí Honza), se také paradoxně žádná soudobá fotografie z lovu, jako cenná rodinná památka nedochovala, přestože si rodina po několik generací slávu svého předka dochovanými památkami na slavného předka medvědobijce připomínala(6).
Vysvětlivky
1) Hajné, myslivce a ostatní lesní personál, pohybující se v lesním terénu, nelze mít ani za ignoranty, dokonce ani za hlupáky, takže pozdější zprávy o pozorování a očitá svědectví o výskytu dalších medvědů ve schwarzenberských lesích i krátce po r. 1856 spíše svědčí o bilančním výběru z více možných medvědích kandidátů na odstřel a jisté účelovosti tohoto lovu ubohé medvědice. Nebyla ve skutečnosti posledním šumavským medvědem. Lesní personál a zaměstnanci o dalších zvířatech nejspíše věděli již před knížecím pokynem k ulovení. Dá se to usoudit ze skutečnosti, že „dali knížeti typ,“ jak uvádí Ladislav Vodák v publikaci Šumavští medvědi, jejich historie a perspektivy, vydané ve Vimperku v r. 1993. Logičtějším důvodem k odstřelu byly snad škody medvědicí páchané a strach z možného ohrožení obyvatelstva, případně prestižní potřeba medvěda jako artefaktu v expozici myslivectví, lovectví a dřevařství knížete Schwarzenberga. Pozdějším problémem kolem střelce Jungwirtha nebyl odstřel samotný, ale závist knížecích myslivců na straně jedné a šťastnějším mysliveckým mládencem, kterému se podařilo zvíře na dvě rány skolit, na straně druhé. Dostal přezdívku „Bärenhanzl“ a měl později mnoho potíží z žárlivosti a závisti vyplývající, ale lid nemající v lásce knížecí myslivce vyjádřil všeobecné mínění, když vytesal na trám horalské usedlosti na Špičáku u Horní Plané objektivnější nápis: “An den Tod des letzten Bären ist der Hüttenhanzl ganz unschuldig“. Na událost vrhají světlo také pozdější indicie – pochybovačná zpráva v pasovských novinách o „posledním zvířeti“, svědectví o dvou mladých medvědech v pomezním Bavorském lese (1860), výskytu medvědích stop ve volarské Erlenau (1864) a přímých pozorování medvědů v r. 1864, 1875, atd.
2) Např. internetové adresy: „Jelení Vrchy – Šumava“, nebo „Foto posledního medvěda Šumavy – Obrázky.cz“.
3) Sdělení p. Jana Němečka z Dobré, č. p. 7
4) Tamtéž
5) Pavel Liška, autor publikace o místopisu osady Dobré je téhož názoru. „Fotografie kolující na internetu a po Šumavě je z jiné doby a jiného místa. Pravděpodobně z Podkarpatské Rusi.
6) Jan Jungwirth byl synem rustikálního hajného v Riedelhütte čp. 32, nar. 22. 11. 1820, zemřel 11. 3. 1886. Usedlost po něm zdědil jeho syn Jungwirth a jeho vnuk Jan Jungwirth prodal zděděnou usedlost v r. 1914 Schwarzenberské správě a byl dřevařem v polesí Horní les lesní správy Horní Planá. Od té doby byla Riedelhütte knížecí hajnicí a spolu s hajným zde bydlel i vnuk myslivce, který jako vzácnou rodinnou památku choval foto svého děda (Proč by neuchovával také inkriminované foto?) a kulovnici, kterou byla medvědice zastřelena. V r. 1935 byla zbraň předána Loveckému zámečku na Ohradě.(In: Vodák, L.“ Šumavští medvědi…, str. 30)
Literatura
Špatný, Fr.: O posledním medvědu šumavském, in: Myslivecké zábavy, díl I., sv. 2, s. 37,
Týž: Další stopa na panství Vimperském, in: Myslivecké zábavy, díl II., sv. 3, s. 15 – 16.
Vodák, Ladislav: Šumavští medvědi, jejich historie a perspektivy, Vimperk 1993 ( Zde je podrobný až vyčerpávající výčet literatury o šumavské medvědí problematice.)
Alexandr DEBNAR sen., archivář v. v.
Bc. Alexandr DEBNAR jr., někdejší lesník v polesí Zelená Lhota u Nýrska