Tradičním svátkům vládne konzumní šílenství, petardy a stále stejná klišé

První den každého nastupujícího roku bývá plný různých přání, předsevzetí, rekapitulací a nevím, čeho ještě. Spektrum toho, co by nám měl nový rok přinést, se pohybuje od skromného (ale toho nejdůležitějšího) přání pevného zdraví přes různé, k životu veskrze málo potřebné, požitky materialistické.

Zvláštní kapitolu, jakési „tradiční novoroční blábolení“, pak tvoří bohapustá a každý rok očekávaná klišé politických fosílií, kterým už nikdo moc nevěří. Politici všech kategorií nám, stejně jako před volbami, bez známky zardění a trapnosti po řadu let vypráví, co všechno pro naše všeobecné blaho a dobro splní, co všechno pro své voliče v novém roce (Proč zrovna k tomu potřebují nový rok?) změní k dobrému, aby – po usednutí k poslaneckému či vládnímu korytu – je obyčejný svět za okny různých europarlamentů, parlamentů, vládních budov a radnic přestal zajímat. Čest skromným výjimkám.

Tradiční adventní věnec. Foto: R. David

Nástupu nového roku předchází období vánočních svátků, pro mne nejkrásnější období v roce. Vánoce, jako prastarý pohanský svátek, jenž si (stejně jako mnoho dalších) později křesťanství „umně“ přetavilo za své, byl pohanskými národy považován za nejvýznamnější. Původní oslava zimního slunovratu vyvolávala naději v usmíření sil, které v nadcházejícím roce mohly negativně ovlivnit vše, co člověk potřeboval k vlastnímu prostému přežití a k harmonickému soužití s přírodou.

Původní poselství Vánoc však již dávno vzalo za své. Dnešní vánoční svátky (a období dlouho před a dlouho po nich) různí obchodní a finanční nenažranci proměnili v symbol obžerství, konzumu, odporného „coca-colovského a santaklausovského“ kýče, zkrátka v nehorázné a nestydaté útoky na naše peněženky. Tedy, především na peníze těch, kdo tomuto nepochopitelnému šílenství stejně nepochopitelně rok co rok podléhají.

Pravé české Vánoce na obrázcích Josefa Lady nám bruselští diktátoři a liberální „neziskoví“ inkvizitoři zatím ještě nezakázali. Důvody by si jistě našli. Třeba, že mistr Lada na svých obrázcích bezesporu nedbal na genderovou a národnostní vyváženost dětí. Nebo, že taťkové, dědečkové, strýčkové pokuřují na veřejnosti z fajfky.

Prodej vánočních kaprů v Praze na Smíchově, u Anděla. Foto: R. David

K již tradičním předvánočním, vánočním a povánočním útočníkům (všeobecně známým zejména z otravných a nechutných reklam v médiích všeho druhu) na konta dárkůchtivých maniaků, se nenápadně přidávají dokonce i venkovní prodavači živých ryb. Zatím ne všude. Ale třeba v Českých Budějovicích u Prioru nebo v Praze na Smíchově jsem při prohlížení ceníků u stánků s novohradskými a třeboňskými živými kapry nevycházel z údivu.
K běžné ceně za kilo ryby přibyl ještě jakýsi ceník za zbytky z těchto živočichů (v dětství jsme je jako odpad nosili do lesa liškám) a také za jednotlivé řeznické úkony. Nechyběly poplatky: za omráčení kapra, jeho vykuchání, ořez ploutví, uřezání hlavy a za kilo hlav, odstranění kůže, seškrábání šupin, nakrájení na podkovy či filety. Chyběl snad jen poplatek za vzetí nože do ruky; možná si rybáři dali předsevzetí, že jej zavedou příští (vlastně už letošní) rok.

Policejní hlídka na vánočním trhu na Staroměstském náměstí. Foto: R. David

Za „třešničku na dortu“ při prodeji živých ryb považuji třídecilitrový(!) kelímek rybích vnitřností za 99 Kč (v Českých Budějovicích u Prioru); tedy kilogram za cca tři stovky! Pochopil jsem, že nejdražší částí kapra je vlastně vývrh. Když jsem si jen tak v hlavě promítl cenu za tříkilového šupináče se všemi těmi poplatky kolem, vyšel přibližně na 450 – 500 korun. Což je na rybu, ne zrovna nějaké extra valné chuťové kvality a minimálních „výrobních“ nákladů, solidní nářez.

Největší novinkou a zároveň největší absurditou letošních Vánoc, naštěstí také jen v některých městech, pak byly hlídky samopaly ozbrojených policistů a policistek na vánočně nejfrekventovanějších místech, jako důsledek tzv. „korektní politiky“. Té politiky, v jejímž zájmu dochází, mimo jiné, také k pošlapávání tradičních, národních kulturních hodnot multikulturalismus vyznávajícími bruselskými a probruselskými politickými ničemy a jejich přisluhovači.

Na to, že o Vánocích nebude sníh a v médiích převládnou jakési americké vánoční „jazzovky“, jejichž poslech v člověku vyvolává pocit, že se každou chvíli na ulici vynoří vánoční kamion Coca-Coly se Santa Klausem na korbě, jenž s plechovkou „coly“ v ruce v nás prý navodí tu „pravou vánoční atmosféru“, se milovníci přihlouplých amerických seriálů a bublegumové kultury nesmírně těší.
Stanou se i po zuby ozbrojené hlídky v předvánočních českých ulicích také další novodobou, vynucenou tradicí? A to prý žijeme – na rozdíl od éry Josefa Lady – v době vrcholné svobody, lásky a míru!

A tak, kdo chtěl zůstat každoročně věrný tradičním, českým ladovským Vánocům, nasávat klidnou, zasněženou vánoční idylku, kdy místo ozbrojenců chodili po liduprázdných večerních návsích ruku v ruce Mikuláši, andělé a čerti či Lucie a nebýt přítomen tomu konzumnímu šílenství, zůstal doma při prohlížení zimních obrázků mistrů Lady, Alše aj., doprovázeném poslechem tradičních lidových koled.

Ponocný na obrázku Josefa Lady

Silvestr, na rozdíl od těch, co každoročně vyjíždí či vychází ze svých domovů, aby opileckým řvaním a petardami otravovali večer a noc v místech, kde bydlí lidé domácí, kteří o to nestojí, nijak neslavíme. Pravda, uděláme si nějaký chlebíček, pravidelnou procházku do hor a navečer si sedneme se dvěma či třemi přáteli ke stolu ve vimperském Šumavském pivovaru. Dáme dvě, tři piva a jdeme domů. Úplně stejně, jako téměř každou sobotu během roku.
Máme-li chuť, koukneme i na „silvestrovskou“ televizi, kde si, místo novodobých televizních imbecilních šaškáren, stupidit a trapností, vybíráme výhradně staré české pohádky a veselohry či zábavné silvestrovské pořady s Vladimírem Menšíkem.

V podstatě, nebýt těch otravných petard, ani nevíme, že skončil nějaký rok a začal nový. Celoročně se totiž políbíme několikrát denně, každé ráno začínáme přáním hezkého dne a krásné okamžiky si nadělujeme průběžně také po celý rok. Naše přání je tedy pořád stejné: aby nám to takhle vydrželo i v dalším roce.

Radek DAVID

Glosa týdneNový rokVánoce
Comments (0)
Add Comment