Červen uzavírá svou první dekádu a lesy začínají zaplňovat první houbaři. V tyto dny je hlavním důvodem jejich návštěv místy až invazivní výskyt nejčasnějšího z hřibů – hřiba kováře (Boletus erythropus). Některé sdělovací prostředky nešetří senzacechtivými zprávami, sociální sítě zaplavují snímky šťastných nálezců těchto pěkně zbarvených, silně modrajících zástupců říše hub, průměrné chuti.
Hřib kovář však není jediným z hřibovitých, kterého růst se datuje již od konce května. Ve stejném období vyrůstá i chuťově mnohem kvalitnější příbuzný, hřib borový (Boletus pinophilus). Tento druh však v hojnosti výskytu za kovářem silně pokulhává. Z některých lokalit mizí úplně, jinde se jeho počty rok od roku snižují a mykologové stále častěji apelují na omezení sběru, ne-li zařazení tohoto krásného hřibu do seznamu chráněných hub.
Kromě dvou uvedených hřibů, se začínají pomalu objevovat plodnice muchomůrky růžovky (masák) a některých druhů holubinek. Na starých, trouchnivějících pařezech můžete spatřit více či méně početné skupinky červených „bobulek“. Jedná se o vlčí mléko červené (Lycogala epindrum). Dříve byly uváděny v houbařských atlasech jako houby, dnes se řadí mezi hlenky, představující přechodové stádium mezi rostlinou a živočichem (prvokem). Stejně jako rostliny vyrábí glukózu, rozmnožují se výtrusy jako houby, za potravou se pohybují a vykazují nepatrné znaky inteligence.
V závěru již jen tradiční apel; zkuste se, někteří, při houbaření řídit více rozumem, úctou a ohleduplností k přírodě i ke svému zdraví, než lidskou nenasytností či honbou za „houbařskou senzací“.
Předně, houby mají sloužit zejména jako příležitostný doplněk a zpestření stravy. Lépe menší košík plný mladých, zdravých plodnic, než dětská vanička starých, těžko poživatelných hub, kterých většinu při čištění stejně vyhodíte.
V těchto dnech jsem již na sociálních sítích viděl několik fotek nesoudných závodníků ve sbírání hub stylem „hlava nehlava“, kdy si člověk nad jejich počínáním musí zaklepat na čelo.
Radek DAVID