Je neutěšený stav Národního parku Šumava důsledkem špatné legislativy?

Nedávno prošel vládou návrh na změnu zákona o ochraně přírody a krajiny, 114/1992 Sb. Přestože návrh znám jen v hrubých obrysech, mám důvodné podezření, že ani tento legislativní pokus bohužel nepřinese obrat v situaci panující kolem Národního parku Šumava. Je to proto, že změny, jež navrhuje, nejsou systémové, ale jen kosmetické. Národní park Šumava – a možná nejen jej – totiž trápí několik zásadních problémů, bez jejichž vyřešení se dopředu nepohneme.

Připomeňme si ve stručnosti historii šumavského národního parku: Byl založen roku 1991 vyhláškou v dobré víře, že věci půjdou nadále automaticky. Vyhláška celkem podrobně specifikovala činnosti ve vztahu k ochraně přírody, a kdyby se vedení parku alespoň rámcově drželo litery, nemuseli bychom být tam, kde dnes.

Podívejme se blíže, proč:
  1. Ve vyhlášce (§2) je již řečeno, že posláním parku je „zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů“, v dalším odstavci pak zhruba: „hospodářské a jiné využití parku MUSÍ být podřízeno podmínkám předchozího odstavce“.
  2. Dále pak v § 9 : „Cílem všech opatření v lesním hospodářství parku je dosažení přirozené skladby porostů zcela odpovídající danému stanovišti“ a dále: „Lesy na území národního parku se vyhlásí za lesy zvláštního určení, pokud svým charakterem nesplňují kritéria pro vyhlášení za lesy ochranné. V lesích národního parku se hospodaří podle schváleného lesního hospodářského plánu zpracovaného v souladu s posláním národního parku (§ 2)“.

V dalších odstavcích paragrafu se určuje, že v 1. zóně se uplatňují jen pěstební a těžební zásahy dohodnuté s orgánem státní ochrany přírody, je zakázáno používat pesticidy (ovšem zadní vrátka zde zůstala: s výjimkou mimořádných okolností a nepředvídaných škod) a že v 2. a 3. zóně je třeba zajistit a využívat především přirozenou skladbu dřevin a přirozenou obnovu lesa při použití běžné těžební technologie s vyloučením těžkých těžebních strojů.

V roce 1992 došlo potom k přijetí již citovaného zákona č. 114/1992, jež ve své druhé hlavě „NÁRODNÍ PARKY“ poněkud přesněji definoval jejich činnost, ale už nepřevzal znění vyhlášky. Tím dochází k tomu, že k výkladu činností v NPŠ je třeba používat obě zákonné normy a to je častým zdrojem nejasností.

Nyní k důvodům, proč za současné situace Národní park Šumava nemůže plnit tu funkci, kterou měli autoři vyhlášky z roku 1991 na mysli:

Zákon 114/1992 totiž celkem podrobně specifikuje působnost jednotlivých orgánů ochrany přírody, včetně správ národních parků, ale již neřeší způsob jejich řízení či financování. Způsob, jakým je v zákoně specifikována Rada parku, je nevhodný díky použité metodě volby jejích členů. Správa parku nemá definován žádný kolektivní kontrolní orgán ani poradní sbor. Tím by mohla být Rada, kdyby ovšem volbu neprováděla správa.

Významnou třecí plochou je výkon státní správy na územích v majetku státu, jež sice katastrálně leží ve správních obvodech obcí, ale které jsou součástí národního parku. Na těchto územích by měl být park jednoznačným hegemonem. To jakoby obce odmítaly respektovat. Zde, podle mého názoru, chybí vůle k prosazení práva a park měl v těchto případech přistoupit ke správním žalobám.

Dalším příkladem kolize majetkových práv je výkon Správy na obecních pozemcích. Nejkřiklavějším příkladem je hospodaření v lesích o výměře celkem 6075 hektarů, jež patří městu Kašperské Hory. Z této výměry je ale 4835 hektarů na území národního parku a z toho dokonce 615 hektarů v 1. zóně. V lesích národního parku, které ovšem město považuje za svoje výhradní vlastnictví, hospodaří způsobem běžným v hospodářském lese, a to přesto, že jednatel kašperskohorských městských lesů je zároveň členem Rady NPŠ.

Co se týče financování, není v zákoně explicitně řečeno, že NP je státní nezisková organizace, financovaná z rozpočtu státu a do rozpočtu státu vracející přebytky své činnosti. Žádný národní park na světě nehospodaří s vyrovnaným rozpočtem, vždy je odkázaný na pomoc ze státního rozpočtu. NP tedy v žádném případě nesmí být jakýsi podnikatelský subjekt, tak, jak se o to snažilo minulé vedení šumavského parku. Rovněž není vhodné, aby těžbu dřeva a jeho prodej organizovala správa. Výtěžek z této činnosti patří zpět do rozpočtu státu. Správa nesmí mít jakýkoliv ekonomický zájem na těžbě, jinak je to cesta do pekel, vývoj, jež v současnosti pozorujeme.

Na zásadní problémy statutu NPŠ upozorňoval již v roce 1994 Regionální radou Šumava pozvaný expert Boyd Evison, poradce IESC, který na Šumavě pobyl celkem tři měsíce. Poukázal mimo jiné například na to, že za stávající situace musí park pro svůj udržitelný chod získávat finance exploatací vlastních zdrojů, tedy těžbou, že nedostatečně komunikuje s místní samosprávou a nedaří se mu ji získat pro svůj projekt. Dále pak tvrdí, že zde chráněná území mají tak vysokou hodnotu, že již samotné studium v současné fázi je ekonomickým přínosem: tím, že vědci a studenti mohou představovat významnou skupinu návštěvníků. Celá zpráva je ke zhlédnutí zde:

Další příležitostí k sebereflexi byla mise IUCN, která se na pozvání MŽP uskutečnila na podzim roku 2002. Konstatovala například, že:
  • Je nutná revize nevhodné zonace.
  • Park nemá stanoveny dlouhodobé cíle.
  • Není věnována pozornost populaci volně žijících zvířat.
  • Má nevhodnou strukturu řízení.
  • Špatné fungování Rady parku, její nejasný smysl.
Mezi doporučení patří, například:
  • Návrh na založení menšího řídícího výboru.
  • Snaha zapojit místní obce i regionální (krajské) instituce.
  • Snažit se zlepšit komunikaci s veřejností.

Bohužel, ani jediné z uvedených doporučení nebylo realizováno, veškerá snaha všech zúčastněných byla zbytečná.

Nepodařilo se (většinou) získat ke spolupráci obce v národním parku, jež v něm bohužel nevidí šanci ke svému rozvoji a k podpoře šetrného turistického ruchu, zaměřeného na přírodní hodnoty oblasti. Obce namísto toho neustále prosazují zdánlivě lukrativnější tzv. „tvrdou“ turistiku, jež ovšem přímo ohrožuje předmět ochrany.

Další opomíjenou oblastí je aktivnější zaměření na etiku a spiritualitu. Pro vnímavého člověka má totiž zážitek z divočiny nezanedbatelný duchovní rozměr: tam, kde příroda může být sama sebou, v plné síle vnímáme zázrak stvoření. A právě národní park může být místem, kde s ohromením zjistíme, jakým neobyčejným darem je život ve své pestrosti a nepopsatelné rozmanitosti.

Naše politická reprezentace se nám neustále snaží sugerovat, že Česká republika je natolik specifická země, že všechno si zde musíme vytvořit sami, uzavřeni sami do sebe. Nevidím jediný důvod, proč bychom si nemohli pro organizační strukturu národních parků vzít příklad z blízkého zahraničí, kde to funguje. I z čistě praktického hlediska by například vhodným vzorem mohl být NP Bavorský les. Dále pak například nedávno založený park Schwarzwald, který je svými přírodními podmínkami Šumavě velice blízký.

Oba tyto německé národní parky mají ustavenu radu parku, jež se podílí na řízení. Všechna důležitá rozhodnutí jsou přijímána hlasováním společně se správou parku a obě „komory“ mají rovnocenné postavení. Členy rady parku jsou zástupci ministerstva (životního prostředí), dotčených obcí a krajů, jakož i sousedícího národního parku. Každý člen má rovné hlasovací právo. Mimoto je ustaven poradní sbor ze spolků a zájmových organizací z oblasti ochrany přírody, lesnictví, sportu, turismu, církve, apod., sloužící k podpoře činnosti správy. Jednotliví členové jsou jmenování vysílající organizací. Z tohoto poradního sboru lze delegovat nejvýše čtyři zástupce jako přísedící k jednání rady parku, kde mohou přispět svou odborností, nemají však hlasovací právo.

Pro podrobný popis statutu a struktury řízení obou zmíněných parků zde není místo, toto téma bude rozvedeno v dalším příspěvku.

Jednoduše řečeno, zákon je třeba upravit tak, aby jasně stanovil zodpovědnosti a kompetence, včetně účinných kontrolních mechanismů. Doufejme, že se připravovaná novela tomuto cíli alespoň přiblíží.

Dokumenty k nahlédnutí

Závěrečná zpráva mise IUCN je k přečtení zde:

K závěrečné zprávě, vydané v březnu 2003, pak vydala Správa NPŠ své stanovisko. Je poučné si jej přečíst, neboť jasně ukazuje nepochopení, alibismus a předpojatost některých vedoucích pracovníků Správy. K přečtení zde:

Jiří VRÁNA

LidéNárodní park ŠumavaZákon o ochraně přírody a krajiny
Comments (2)
Add Comment
  • Petr Ješátko st.

    Perfektní shrnutí situace,včetně právních předpisů.

  • Jindra Bromová

    Plně podepisuji a děkuji za Vaši práci!