Senátní představa národních parků? Lunaparky, developerské ráje a hospodářská krajina v područí obcí
Ve stínu nekonečných nářků nad odchodem dosluhujícího amerického prezidenta Obamy a strašení před nástupem éry Donalda Trumpa či neustálým omíláním průběhu záchranných akcí na zemětřesením postiženém italském hotelu, zanikaly více než skromné informace, z hlediska významu pro náš stát ovšem daleko důležitější. Tím bylo středeční (18. 1.) senátní projednání novely zákona o ochraně přírody a krajiny, schválené na půdě Poslanecké sněmovny PČR již v prosinci minulého roku ústavní většinou. Nejtěsnější, prostou většinou senátorských hlasů byla novela doplněna hrůzostrašnými pozměňujícími návrhy a vrácena zpět k projednání do Poslanecké sněmovny.
Senátor a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa (ODS) a poslanec PČR, bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (prý expert ODS na životní prostředí), jsou hlavními „architekty“ šílených pozměňovacích návrhů k novele zákona o ochraně přírody a krajiny. Odpůrci národních parků, skálopevně přesvědčeni, že příroda si bez člověka neví rady. Zastánci staré vize o poroučení větru a dešti.
Senátor a starosta Mladé Vožice Jaroslav Větrovský přednesl pozměňovací návrhy, jež mu „pod nos“ přistrčili známí parlamentní, krajští, obecní i duchovní komunitou osvíceni harcovníci, volající po zrušení instituce národních parků. Je otázkou, jak vážně pan senátor myslel svá slova o tom, že je pro něj Šumava „obrovskou srdeční záležitostí“, když záhy na to předloží pozměňovací návrhy, vedoucí k její likvidaci? Není účelem této glosy všechny vyjmenovávat, ale, stručně shrnuto, by tyto návrhy z národních parků vytvořily běžnou hospodářskou krajinu, kde je nutnost a povinnost ochrany nejcennější přírody a přirozených procesů kladena na stejnou úroveň, jako uspokojování potřeb nadbytečného konzumu a bezohledné komerce, a o zásadních krocích správ národních parků by měly mít obce na jejich území rozhodovací a schvalovací pravomoci.
Loňský rok byl ve znamení 25. výročí vyhlášení Národního parku Šumava. Kladu si otázku: „Opravdu je co slavit?“. Snad jen formální vznik instituce jako takové. Vždyť po vyhlášení šumavského parku volal již slovutný profesor Julius Komárek v první polovině 20. století. Ve skutečnosti se ale Národní park Šumava nachází ve stádiu, jako by se o tom, zda ze Šumavy chceme národní park se vším, co tato prestižní instituce nejpřísnější ochrany přírody obnáší, teprve vedli debatu.
Přijetím nového zákona o ochraně přírody a krajiny, ač mám k němu (pro jeho „měkkost“) řadu výhrad, můžeme dát do světa signál. Signál o tom, že to s naším vztahem k přírodě není až tak hrozné, že si ještě umíme vážit neopakovatelných darů Přírody, že jsme ještě zůstali kulturní společností uprostřed Evropy. Můžeme dát najevo, že není naší potřebou vydrancovat, využít, zdevastovat a rozprodat ten nejposlednější milimetr čtvereční této země, že jsme schopni ponechat alespoň těch 1,5 procenta našeho území uchráněna před nešvary této doby, že nejsme tak hloupí, abychom věřili nesmyslům o neomezených možnostech v omezeném prostředí, vnucovaných nám různými šarlatány.
Doufám, že Poslanecká sněmovna dostojí svému prosincovému hlasování a vysloví se pro přijetí původní novely ZOPK bez senátních pozměňovacích návrhů, které by nás, ve vztahu k ochraně přírody, oprávněně přiřadily na seznam zemí třetího světa.
Radek DAVID