Letos na Mikuláše jsem našel za oknem podlouhlý předmět, hadovitého tvaru, pěkně zabalený v šupinatém staniolu šedé barvy. Byl to zcela nepochybně dar čertův, protože Mikuláš k nám na samotu ještě nikdy nedorazil, pravidelně udoláván předešlými návštěvami. Opatrně jsem staniol rozbalil a ejhle – čokoláda. Mám v rodině monopol na její pojídání a tak jsem neváhal a zakousl se – do darovaného hada. Měl tedy nezvykle zvláštní chuť, evidentně čokoládovou, ale se silnou příchutí uzeného úhoře a s trvalou dochutí na patře.
Tak jsem raději dar – nedar zamlčel. Další den ráno jsem, jako obvykle, šel nakrmit naši venkovní kočku a tam mě čekal šok: normálně ke mně mluví, žádné mňoukání a ke všemu česky a to co říká dává smysl – nadává, že jdu jako obvykle pozdě a že zase ty kuřecí křídla. A to jsem se tedy lekl, že jsem zcvokl; kde to jsem a že tohle přece není absolutně možné? Pak jsem se trochu sebral a šel si poslechnout naše polnědomácí vrabce a tady taky: žádné čimčara ale brebentění nějakou cizí, ale přece jen lidskou řečí. Sojky zřetelně mlely česky něco ke krmítku a hádaly se mezi sebou slovníkem dlaždiče. To už jsem měl všeho dost a nevěda si rady sám se sebou, šel jsem se svěřit rodině. Doma mi samozřejmě nikdo nevěřil. Půl dne jsem zoufale přemýšlel, jak dokázat nebo vyvrátit, že slyším mluvit kočku a ptactvo.
Spásný nápad se dostavil po střídmém popíjení východoslovenské hruškovice: Vzal jsem všechno dostupné příbuzenstvo ven za kočkou a poprosil ji, ať mi chytí a donese myš. Chvilku brblala, ale pak zmizela a za čtvrt hodiny mi donesla polomrtvého hraboše a všichni jsme najednou věděli, že nejsem blázen. Ještě jsem prubnul, jestli umí číst a dal jsem jí přečíst poslední článek z Lidovek o strastech Šumavy, ale frflala, že má radši opravdové pohádky. Takže i číst umí.
Večer jsme dál společně nad hruškovicou přemýšleli co s tím, jestli mám třeba nastoupit na brigádu do nějakého výzkumáku, ale nejvíc se mi zalíbil nápad vnučky (ta byla na Kofole): jít si zkusit promluvit s rysy, nahoru, na Šumavu. Další den ráno jsem pečlivě vybaven do nepohody napřed sedl na Zimolův wifi rychlovlak a pak pěšky dorazil na Pytlácký roh, kde se, jak jsem si předem zjistil na webu, nachází společná hranice teritorií a komunikační smrkový pahýl dvou rysích jedinců. Co nejpohodlněji jsem se usadil se svačinkou a hruškovicí a trpělivě čekal. Všechno mi nahrávalo, málo sněhu, mrholilo a tím pádem nikde noha lidská (kromě mých). Po devíti hodinách, kdy mi už svačinka i trpělivost docházela, se náhle, jako duchové, zjevily dvě rysí samice a spustily řeč.
Právě podle toho jak hovořily jedna přes druhou jsem seznal, že jde o samice. Mluvily slovensky s pražským přízvukem, což svědčí o jejich adaptačních schopnostech. V té spleti kdo s kým, za co, proč, kdo umřel a jak, jsem se značným úsilím rozeznal racionální jádro (úplně stejné jako při rozhovorech našich žen) a to zní: máme se celkem dobře, srnčího je dost, jen ty lidi nám soustavně lezou do ložnic i kuchyní, nejvíc v létě a v zimě kdy to vadí škaredě a taky když naše odrostlá koťata musí z domu, tak v podhůří Šumavy na ně číhají lidé s guľovnicami.
Zajímavé na tom celém je, že něco podobného o rysích ložnicích a kuchyních prohlašuje už 25 let hajný Pufka z Kašperek, současně ovšem tvrdí, že se nedá dokázat, co si ty kočky vlastně myslí. Dnes už bezpečně vím, že měl a má pravdu, ovšem s jednou výjimkou: dá se to dokázat. Sedl jsem na zpětný vláček, kde jsem pomalu usrkával hruškovicu, které jsem se na setkání ukázněně ani nedotkl. Doma jsme celou záležitost znovu důkladně probrali (včetně opětovného potvrzení mé svéprávnosti). Schopnost slyšet ten druhý svět se mi pomalu vytrácela (kočka už zase mňoukala) a tak jsme vymysleli toto komuniké:
Blíží se Vánoce a přelom roku, doprovázený přáními o krásných dárcích, křesťanské všeobjímající lásce a všelijakými předsevzetími. A ty kočky (ale i další živočichové) mají také svá přání, mnohem skromnější, lidmi však málo chápaná: „Nechte nám trochu klidu a místa k životu, nic víc.“ Nechal jsem si kousek hada (úhoře), protože v lednu 2017 jsem pozván na exkurzi do velkokapacitní drůbežárny.
Karel SCHNEIDER