Hořec panonský – kvetoucí klenot a symbol Šumavy. Jak dlouho?

Přes svoji nespornou výjimečnost, nepatří hořec panonský mezi úplně ty nejvzácnější druhy šumavské květeny. Alespoň co se početnosti populace týká, ale může se tak velice rychle stát. Ostatně, v minulosti k jeho vyhubení scházel jen krůček.  Díky své nepřehlédnutelnosti, impozantnosti, kráse a zejména smutnému osudu, kdy zásluhou lidské nenasytnosti a bezohlednosti téměř vyhynul, stal se symbolem ochrany šumavské přírody. Lokality s hořci navštěvuji každý rok a vždy je pro mne setkání s tímto klenotem šumavské květeny nevšedním zážitkem. O to s většími obavami sleduji jeho budoucnost.

Hořec panonský (Gentiana pannonica, někde se ještě setkáte s nesprávným pojmenováním – „hořec šumavský“) není původním druhem naší květeny. Zatoulal se k nám z východních Alp na konci poslední doby ledové, je tedy tzv. „alpským migrantem“ a zároveň středoevropským endemitem. Šumava tvoří hranici jeho výskytu severně od alpského pohoří. S hořcem se můžete setkat ještě v Krkonoších a na Hrubém Jeseníku; v obou pohořích byl však uměle vysazen. V rámci České republiky se tedy jedná o mimořádně vzácnou rostlinu.

Šumava je na přirozený výskyt alpských „zatoulanců“, na rozdíl od jiných oblastí ČR, bohatá. Z těch nejznámějších vzpomeňme třeba: dřípatku horskou, šafrán bělokvětý, kamzičník rakouský, hadí mord nízký, jestřábník oranžový, prhu arniku, podbělici alpskou, mléčivec horský, starček potoční nebo orchidej běloprstku bělavou a mnoho dalších druhů. Šíření jejich diaspor na velké vzdálenosti umožňovala tehdejší otevřená, bezlesá krajina a silný vítr.

Popis, ekologie a rozmnožování

Hořec panonský je dlouhověká rostlina, dorůstající výšky od 30 cm až do jednoho metru. Má nápadné velké květy temně nachové barvy s tmavým tečkováním. Velice vzácně můžeme nalézt zcela bílou formu anebo květy s výraznými bílými prvky. Kvete od konce července do poloviny srpna a podle průběhu počasí, zastínění a nadmořské výšky i déle. Listy vytváří bohaté přízemní růžice.

Díky značné schopnosti rozmnožování pomocí klonálního růstu (Listová růžice, ze které později vyrůstají květní lodyhy, se vytváří z přezimujících pupenů na oddencích.) se hořec vyskytuje v bohatých populacích mimo svá původní stanoviště, jimiž jsou kary ledovcových jezer. Lokality s mnohdy až stovkami jedinců nalézáme na druhotných (sekundárních) stanovištích – horských smilkových loukách Šumavských plání.

Podstatně menší populace nacházíme roztroušeně podél břehů horských potoků. Zajímavostí je, že na druhotných stanovištích rostlina nevytváří semenáčky, ty jsou doposud objevovány pouze u populací na původních karových stanovištích. Květy hořců jsou závislé na opylování hmyzem, především čmeláky.

Výskyt na Šumavě

Za původní šumavská výskytiště hořce panonského se považují zejména kary Černého a Plešného jezera. Nejbohatšími jsou druhotná výskytiště v oblasti Šumavských plání a také sporadická naleziště na otevřených březích vodních toků i okrajích rašelinišť.

Po druhé světové válce, vyhnání původních obyvatel a vybudování železné opony, dochází k výrazné eliminaci vlivu člověka na, sběrem kořene hořců, silně zredukovaný stav populace. Významný šumavský botanik František Procházka se v roce 1961 zmiňuje o velmi hojném výskytu rostliny, což současné odborníky vede k zamyšlení, zda je možné, aby se v tak krátké době populace hořců ze stavu téměř úplného vyhubení takto výrazně rozrostla. Převládá spíše názor, že člověk neobjevil všechny lokality výskytu a nestačil je zlikvidovat.

V současnosti se nejmasivnější výskyt hořce soustřeďuje převážně do bezlesých lokalit v okolí obcí Kvilda, Horská Kvilda, Modrava, Filipova Huť a Prášily. Zde na několika místech vytváří tzv. „hořcové louky“, čítající stovky jedinců. Na rakouské straně Šumavy roste pouze na několika málo lokalitách v oblasti Plechého, více je rozšířen v bavorské části pohoří.

Ochrana a ohrožení

Hořec panonský, jako světlomilný druh, byl do doby, než začalo docházet k souvislému zalesňování Šumavy, hojně rozšířen. Postupující invaze lesní vegetace byla první příčinou jeho rozsáhlého úbytku.

Příchodem člověka a postupným osídlováním Šumavy, nastala doba opětovného rozšiřování výskytu hořce. Nebylo tomu však proto, že by lidé přišli do těchto končin s úmyslem rostlinu zachránit, ale vytvářením luk a pastvin v okolí svých sídel a později kácením dalších rozsáhlých lesních ploch (sklářství, obchod se dřevem), došlo k znovuvytvoření bezlesých prosvětlených míst, které hořec potřebuje k životu.

Netrvalo dlouho a obyvatelé Šumavy objevili možnost využívání kořene hořce jednak k výrobě likérů a také pro farmaceutické účely. Začíná se psát další etapa hromadného úbytku rostliny, vedoucí téměř k jejímu úplnému vyhubení. V období před světovými válkami se údajně jen ve vimperské lékárně ročně zpracovávalo 150 kg sušeného kořene hořce a již tenkrát jsou vysílány první varovné signály před nebezpečím jeho vyhubení a hovoří se o nutnosti přísné ochrany.

Hořec panonský je chráněný zákonem v kategorii silně ohrožených druhů. Zároveň je uveden jako silně ohrožený druh na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR. Sběr jakýchkoliv částí rostlin je zakázán.

Přes všechna tato legislativní ochranná opatření se stále častěji sekáváme s bezohledným ničením této nádherné rostliny. Nejsou to jen nevychovaní návštěvníci Šumavy, kteří hořce vandalsky trhají, ulamují či ušlapávají celé skupiny rostlin (např. v přírodní památce Vltavské stráně pod Kvildou). K lokalitám hořců se bezohledně chovají i místní chovatelé dobytka a těžaři. Poslední případ se odehrál na Kvildě, kde zdejší honák nechal stádem krav zničit část lokality na Hraběcí Huti a na významné hořcové louce zaparkoval bagr. Z doslechu jsou také známé případy, kdy místní obyvatelé a různí bylinkáři i nadále vytrhávají kořeny hořců za účelem nakládání do alkoholu.

Bohužel, preventivním kontrolám a hlídání lokalit s výskytem chráněných druhů rostlin před lidskými vandaly v podstatě vůbec nevěnuje pozornost Strážní a informační služba NPŠ, jejíž příslušníci se zabývají vším možným, jen ne původním posláním této instituce.

Nezanedbatelné nebezpečí pro hořce představuje také postupné zarůstání dřevinami a zalesňování jeho původních stanovišť. Z odborných kruhů zaznívají obavy, že návrat lesa na některé horské louky může být pro hořec panonský vůbec největším nebezpečím.

Místo optimistického konstatování, že lokality s výskytem hořce panonského každým rokem bohatě kvetou, musím smutně přiznat, že rozhodně ne všechny. Některé spíše řídnou, jiné dokonce pomalu mizí. Vyvstává otázka: Stane se člověk svým chováním a pokračující snahou ovlivňovat dění v přírodě, opět příčinou snížení stavu hořce panonského na hranici vyhubení?

Radek DAVID