Ultimate magazine theme for WordPress.

yoloxxx.com

Hořec panonský – kvetoucí klenot a symbol Šumavy. Jak dlouho?

9 990

Přes svoji nespornou výjimečnost, nepatří hořec panonský mezi úplně ty nejvzácnější druhy šumavské květeny. Alespoň co se početnosti populace týká, ale může se tak velice rychle stát. Ostatně, v minulosti k jeho vyhubení scházel jen krůček.  Díky své nepřehlédnutelnosti, impozantnosti, kráse a zejména smutnému osudu, kdy zásluhou lidské nenasytnosti a bezohlednosti téměř vyhynul, stal se symbolem ochrany šumavské přírody. Lokality s hořci navštěvuji každý rok a vždy je pro mne setkání s tímto klenotem šumavské květeny nevšedním zážitkem. O to s většími obavami sleduji jeho budoucnost.

Hořec panonský. Foto: Radek David

Hořec panonský (Gentiana pannonica, někde se ještě setkáte s nesprávným pojmenováním – „hořec šumavský“) není původním druhem naší květeny. Zatoulal se k nám z východních Alp na konci poslední doby ledové, je tedy tzv. „alpským migrantem“ a zároveň středoevropským endemitem. Šumava tvoří hranici jeho výskytu severně od alpského pohoří. S hořcem se můžete setkat ještě v Krkonoších a na Hrubém Jeseníku; v obou pohořích byl však uměle vysazen. V rámci České republiky se tedy jedná o mimořádně vzácnou rostlinu.

Šumava je na přirozený výskyt alpských „zatoulanců“, na rozdíl od jiných oblastí ČR, bohatá. Z těch nejznámějších vzpomeňme třeba: dřípatku horskou, šafrán bělokvětý, kamzičník rakouský, hadí mord nízký, jestřábník oranžový, prhu arniku, podbělici alpskou, mléčivec horský, starček potoční nebo orchidej běloprstku bělavou a mnoho dalších druhů. Šíření jejich diaspor na velké vzdálenosti umožňovala tehdejší otevřená, bezlesá krajina a silný vítr.

Popis, ekologie a rozmnožování

Hořec panonský je dlouhověká rostlina, dorůstající výšky od 30 cm až do jednoho metru. Má nápadné velké květy temně nachové barvy s tmavým tečkováním. Velice vzácně můžeme nalézt zcela bílou formu anebo květy s výraznými bílými prvky. Kvete od konce července do poloviny srpna a podle průběhu počasí, zastínění a nadmořské výšky i déle. Listy vytváří bohaté přízemní růžice.

Hořec panonský. Foto: Radek David

Díky značné schopnosti rozmnožování pomocí klonálního růstu (Listová růžice, ze které později vyrůstají květní lodyhy, se vytváří z přezimujících pupenů na oddencích.) se hořec vyskytuje v bohatých populacích mimo svá původní stanoviště, jimiž jsou kary ledovcových jezer. Lokality s mnohdy až stovkami jedinců nalézáme na druhotných (sekundárních) stanovištích – horských smilkových loukách Šumavských plání.

Podstatně menší populace nacházíme roztroušeně podél břehů horských potoků. Zajímavostí je, že na druhotných stanovištích rostlina nevytváří semenáčky, ty jsou doposud objevovány pouze u populací na původních karových stanovištích. Květy hořců jsou závislé na opylování hmyzem, především čmeláky.

Výskyt na Šumavě

Za původní šumavská výskytiště hořce panonského se považují zejména kary Černého a Plešného jezera. Nejbohatšími jsou druhotná výskytiště v oblasti Šumavských plání a také sporadická naleziště na otevřených březích vodních toků i okrajích rašelinišť.

Hořcová louka u Horské Kvildy. Foto: Radek David

Po druhé světové válce, vyhnání původních obyvatel a vybudování železné opony, dochází k výrazné eliminaci vlivu člověka na, sběrem kořene hořců, silně zredukovaný stav populace. Významný šumavský botanik František Procházka se v roce 1961 zmiňuje o velmi hojném výskytu rostliny, což současné odborníky vede k zamyšlení, zda je možné, aby se v tak krátké době populace hořců ze stavu téměř úplného vyhubení takto výrazně rozrostla. Převládá spíše názor, že člověk neobjevil všechny lokality výskytu a nestačil je zlikvidovat.

V současnosti se nejmasivnější výskyt hořce soustřeďuje převážně do bezlesých lokalit v okolí obcí Kvilda, Horská Kvilda, Modrava, Filipova Huť a Prášily. Zde na několika místech vytváří tzv. „hořcové louky“, čítající stovky jedinců. Na rakouské straně Šumavy roste pouze na několika málo lokalitách v oblasti Plechého, více je rozšířen v bavorské části pohoří.

Ochrana a ohrožení

Hořec panonský. Foto: Radek David

Hořec panonský, jako světlomilný druh, byl do doby, než začalo docházet k souvislému zalesňování Šumavy, hojně rozšířen. Postupující invaze lesní vegetace byla první příčinou jeho rozsáhlého úbytku.

Příchodem člověka a postupným osídlováním Šumavy, nastala doba opětovného rozšiřování výskytu hořce. Nebylo tomu však proto, že by lidé přišli do těchto končin s úmyslem rostlinu zachránit, ale vytvářením luk a pastvin v okolí svých sídel a později kácením dalších rozsáhlých lesních ploch (sklářství, obchod se dřevem), došlo k znovuvytvoření bezlesých prosvětlených míst, které hořec potřebuje k životu.

Netrvalo dlouho a obyvatelé Šumavy objevili možnost využívání kořene hořce jednak k výrobě likérů a také pro farmaceutické účely. Začíná se psát další etapa hromadného úbytku rostliny, vedoucí téměř k jejímu úplnému vyhubení. V období před světovými válkami se údajně jen ve vimperské lékárně ročně zpracovávalo 150 kg sušeného kořene hořce a již tenkrát jsou vysílány první varovné signály před nebezpečím jeho vyhubení a hovoří se o nutnosti přísné ochrany.

Hořec panonský je chráněný zákonem v kategorii silně ohrožených druhů. Zároveň je uveden jako silně ohrožený druh na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR. Sběr jakýchkoliv částí rostlin je zakázán.

Bagr zaparkovaný na hořcové louce u Kvildy. Foto: Radek David

Přes všechna tato legislativní ochranná opatření se stále častěji sekáváme s bezohledným ničením této nádherné rostliny. Nejsou to jen nevychovaní návštěvníci Šumavy, kteří hořce vandalsky trhají, ulamují či ušlapávají celé skupiny rostlin (např. v přírodní památce Vltavské stráně pod Kvildou). K lokalitám hořců se bezohledně chovají i místní chovatelé dobytka a těžaři. Poslední případ se odehrál na Kvildě, kde zdejší honák nechal stádem krav zničit část lokality na Hraběcí Huti a na významné hořcové louce zaparkoval bagr. Z doslechu jsou také známé případy, kdy místní obyvatelé a různí bylinkáři i nadále vytrhávají kořeny hořců za účelem nakládání do alkoholu.

Bohužel, preventivním kontrolám a hlídání lokalit s výskytem chráněných druhů rostlin před lidskými vandaly v podstatě vůbec nevěnuje pozornost Strážní a informační služba NPŠ, jejíž příslušníci se zabývají vším možným, jen ne původním posláním této instituce.

V přírodní památce Vltavská stráň u Kvildy, bývají hořce často ničeny neukázněnými návštěvníky. Foto: Radek David, PresSpektrum

Nezanedbatelné nebezpečí pro hořce představuje také postupné zarůstání dřevinami a zalesňování jeho původních stanovišť. Z odborných kruhů zaznívají obavy, že návrat lesa na některé horské louky může být pro hořec panonský vůbec největším nebezpečím.

Místo optimistického konstatování, že lokality s výskytem hořce panonského každým rokem bohatě kvetou, musím smutně přiznat, že rozhodně ne všechny. Některé spíše řídnou, jiné dokonce pomalu mizí. Vyvstává otázka: Stane se člověk svým chováním a pokračující snahou ovlivňovat dění v přírodě, opět příčinou snížení stavu hořce panonského na hranici vyhubení?

Radek DAVID

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.

xxx porn